|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Vy si myslíte, že víte, co to je, když prší. Vy si myslíte, že když jste jednou zmokli, tak znáte všechny triky, který má na našince počasí nachystaný. Pche! Nevíte vůbec nic. To já bych mohl vyprávět. No třeba tenkrát, jak jsem vyjel s Lokomotivou na úplně nejšílenější vandr všech dob...
Tenkrát jsme vyjeli na štreku do Beskyd. Sám čert ví, co nás to chytlo za blbou, ale vyrazili jsme v pátek k večeru za běsný průtrže mračen, hrůzyplnejch předpovědí a všeobecnýho ťukání na čelo.
Ještě ve vlaku říkám Lokomotivě (zkráceně se mu říkalo Loko): Loko, hele, má to vůbec cenu? Koukej, jak venku lije! Loko, neblbni, jedem zpátky, v televizi poběží hokej! Modrý proti červenejm, Loko, pomni! Já sám jsem tvrdej chlap, ale znám svý meze. Ale on furt že ne, že ví, kde je nahoře bouda. Budem spát jako u maminky a ráno se vyběhnem mrknout na východ slunce. No dobře, tak jsme šli.
Za Jablunkovem jsme vylezli z vlaku. Lilo jako o život. Šli jsme dědinou. Povídám - hele, Loko, hospoda! Do háje, sucho! Teplo! Loko, hokej! Ani se ke mně neotočil, jenom zavrčel: drž hubu a šlapej. No dobře, tak jsme šli.
A hned kopec. A další. Makačka. Bahna až po uši. Šílenství. Voda v botách. Mokrý cigára. Holej nerozum. A Loko přede mnou. A další kopec. Když jsem už nejmíň popátý vyplivl plíce do nabobtnalýho jehličí, vylezli jsme konečně na hřeben. Mraky tak nízko, že by se do nich dalo píchnout prstem. Nezkoušel jsem to. Chvilku jsme tam tak stáli a kapky se z nás pokoušely vyrazit dech, když najednou Loko povídá: Sakra, ta bouda tady nejni! Zavyl jsem, ale on jen vykročil k lesu a hodil přes rameno: šak nejsme housky, přespíme v lese. Jako u maminky a ráno se vyběhnem mrknout na východ slunce. Spolkl jsem ty poznámky, který se tejkaly jeho maminky a vyšlápl jsem za ním. Povídá prej: uděláme si ohýnek. Já na to: ohýnek není špatná věc, pokud se nerozdělává rovnou pod okapem. Řek, že tu žádnej okap není a že si nad něj dáme celtu, ať nám do něj neprší. V duchu už jsem se viděl, jak se sprchuju ve vandrhadrech a křepčím kolem ohniště, nad kterým je natažená celta a jak do toho ohně nakonec Loka hážu, ale spolkl jsem to. Začli jsme dělat dřevo. Zhruba po půlhodině vyloženýho neštěstí jsme měli každej po velký náruči klacků v různým stádiu ždímatelnosti a k tomu dvě malý hrstě suchýho chrastí, co roste dole na stromech. Tou dobou už jsme byli oba jak přejetí kropicím vozem. Já měl na sobě flanelku, gatě, který byly suchý akorát v rozkroku, mantl, nasáklej dočerna a stetson, ze kterýho mi kolem ksichtu kapala voda. Loko na tom byl nemlich stejně, jen s tím rozdílem, že tenkrát ještě neměl stetson, tenkrát ještě nosil buřinu, ve který vypadal jako pianista ze salúnu. Co na ní bylo tenkrát zvláštní, bylo to, že z ní nekapala voda. Buřina má totiž kolem krempy takovej trochu shrnutej rantlík, kterej funguje při dešti jako přehrada.
No, měli jsme dřevo a měli jsme chrastí a modlili jsme se, aby nám to chytlo hned napoprvý, protože sirky vlhly čím dál víc. Chtěl jsem to zapálit sám, ale ančto mi z klobouku tekla voda jedním čůrkem, sebral mi Loko chrastí z ruky, že se toho radši ujme on. Smáčkl chrastí v ruce a škrtl sirkou. Pak ji přiložil ke klacíkům a trochu se přikrčil, aby chránil plamínek před větrem. V tý chvíli to zasyčelo a byla tma. Všechno bylo v háji. Sirky byly v háji. Chrastí bylo v háji taky. Jak totiž sklonil hlavu dolů, přelila se mu přes okraj buřiny voda, která se tam sbírala od chvíle, co jsme vylezli z vlaku. Nikdy jsem neviděl tak smrtící půldeci. Šli jsme spát.
V noci mrzlo. Spali jsme jako u maminky a ráno jsem vyběhl ze spacáku podívat se na východ slunce. Už nepršelo. Sněžilo. Klouzal jsem se mezi vločkama a snažil se nepřipadat si jako filé. A v tý chvíli šel kolem turista. Normální starej fotr se sukovicí a ruksakem! Kdyby mi nebyla taková kosa, štípal bych se. Takhle jsem se bál, že mně kus upadne.
"Dobryden," povídá ten fotr.
"Hhhhhh..." zacvakal jsem zubama.
"Zyma, co?" zajímalo ho, jako by sám neviděl, jak modrám. Nijak jsem to nekomentoval. Pokejvl hlavou k Lokovi, kterej spal zachumlanej v dekáči: "Něni zmrzněnty?"
"Ten? Tomu je horko!" máchl jsem pohrdavě rukou. Usmál se:
"Taki pěnkny kapieluš," ukázal na Lokovu buřinu, "óóch! To ně taki jakiš tremp!" zasmál se a odkráčel vánicí k lepším zítřkům. Zhroutil jsem se.
Když půjdete takhle kolem šestý kvečeru kolem nádraží, možná narazíte na dvě postavy s usárnama a stetsonama, jak kráčejí k pokladně a kupujou si lístky. Jsem to já a Loko. Ne, už nemá buřinu. Rozšlapal jsem mu ji.
|
|
|
