Je bezbřehý
den. Začíná jaro ve své odpornosti. Všude se nachomýtají poloobnažené slečny,
alergikům začíná sezóna, lidé se víc potí a smrdí po zatoulaných psech.
Začínají růst první houby a já si vykračuji romantickou chůzí pod Petřínem a
první prašivku trefuji mocným nakopnutím a posílám vzduchem přírodě napospas.
Lupínky padají k zemi jako motýlci, které trefíte tenisovou raketou ze
starých časů. Míjím dva bezdomovce pijící víno z krabice, zřejmě Hradní
svíce a je mi blbě. Mám tu sraz s dívkou, kterou jsem splašil na náboženským chatu
předstírajíc, že jsem převtělený apoštol Pavel. Chudinka, sežrala to i
s navijákem , neví totiž, že svatý Pavel byl buzerant. V podpaží jsem
třímal pornočasák a Katolický týdeník, abych měl nějakou inspiraci, ale bylo mi
ošklivo, navíc jsem si
zapomněl koupit Startky a podle toho jsem poznal, že den bude stát za hovno.
Zmátlo mě, že v trafice neměli v lednici pivo a trafikantka mi
nechtěla podržet. Dívka o sobě psala, že jí je třináct a ráda čte Bohumila Říhu
a Rudolfa Stanislava, nebo jak
se ten úchyl jmenuje. Jenže těmhle mladým holkám, když dáte loknout
vína, tak se začnou hihňat a řeknou vám, že milují Brada Pitta anebo vám
vyprávějí přisprostlé vtipy o zvířátkách. Nikam se mi nechtělo, protože jsem
věděl, že tahle čubka bude oříšek, ale přesto jsem šel. Napsal jsem jí, že mě
pozná podle toho, že mám na očích kontaktní čočky a sklony žehnat lidem na
počkání. Nemohli jsme se minout. Když jsem téměř na místě, potkávám páreček
mladých Angličanů, ptají se mě jak se dostanou na Pražský hrad ukazujíc na
dominantu ztopořeným ukazováčkem. Snažím se jim vysvětlit, že to je kostel, kde
se scházejí svědkové Jehovovi a posílám je k čističce odpadních vod v Bubenči,
ať také poznají Prahu z té druhé strany. Ještě něco ze mě bude. Chvíli se
kochám vlastní genialitou a pak vyrážím na místo setkání. Dívčina mě překvapuje
svým zjevem, čekal jsem nevinnou školačku a zatím přišlo něco, co připomínalo
strašilku s ulomenou nohou.
,,Dobrý den“ zdraví to blboučké stvoření. ,,Poslala mě kamarádka, že
nemůže, doma se jim narodilo
zvířátko“. ,,To se nepamatuješ ani které? A jak to, že tě rodiče pustí
samotnou ven a ještě s člověkem, kterého neznáš? Co
vás to v té škole učí?
Navíc jsi hloupá a strašně ošklivá.“
Děvče začíná
popotahovat a to mě znervózňuje, sahám do kapsy a hele struna, to je mi ale náhoda, a šup pěkně
přes krček. Deset vteřin –
čistá práce, táta by ze
mě měl určitě radost jaký jsem
šikula. Trochu jsem si ušpinil kabát od krve, musím se ho zbavit, jsem
totiž konzervativní a myslím si, že člověk by měl chodit čistě oblečen. Házím
kabát přes děvče a dřív než si sednu na lavičku ji malinko prošácnu. Bingo! Ta
holka zas tak blbá nebyla,
v bundičce červený LMka a pak že nebude co kouřit. Tak si tak sedim
a koukám na to dílo, najednou není kam spěchat, koutkem oka ještě vidím paní s kočárkem jak pádí pryč
až mám strach, že někde vyklopí svého potomka. Začínám být sentimentální, ale co, jedno děvče – žádný děvče, cigára má
dobrý a cvrnkám jí popel do vlasů. Pak se mi udělá špatně a házím šavlí do
koše. ,,Zatracenej chlast, já věděl, že po kořalce nemám pít zázvorovou limonádu“. Zdálky
vidím majáček a pak přicházet šest občanů v uniformách a paní s kočárkem. ,,To je von, ten vrah“ ječí a ukazuje na mě. ,,Já jí našel“ přiznávám se hned na
začátku. ,,Legitimujte se“
oslovuje mě starší příslušník s dobráckou
tváří. ,,Určitě
má zbraň“ pomáhá paní. ,,Klid
matko“ zvyšuji trochu hlas, abych si získal respekt. ,,Doklady mám doma, jenom
jsem si vyšel s pejskem a von se mi hajzlík někam zaběhl, nesnáší
totiž kočárky.“ ,,Co si to
dovolujete? Vždyť ste jí zabil, podívejte to je jeho kabát“ křičí
nemocná. ,,Jenom jsem jí přikryl aby jí nebyla zima, bůhví co jste viděla,
běžte radši domů, jste rozrušená.“
,,Ty hajzle!“ vykvikne a klepe se jak vrabec na mrazu. ,,Co si to dovolujete
dámo? Mluvte se mnou laskavě slušně, já jsem spořádaný občan a mluvím zásadně knižně“ kontruji. ,,Tak klid“ vkládá se do toho sympaťák,
který mě chtěl legitimovat ,,vy se uklidněte pani a vy nikoho neposílejte domů,
od toho jsme tu my“
obrací se na mě ,,musíme počkat až přijede pan rada a do tý doby se vocaď nikdo
nehne" pokračuje staromilec a dává pokyny ostatním maníkům. ,,Kdyby to moc
dlouho netrvalo, za hodinu si musím vyndat kontaktní čočky, jinak dostanu modrý
zákal a pak vás budu žalovat za ublížení na zdraví" osměluji se. ,,Uškrtil
ji strunou, ještě jí má zařízlou do krku" volá jeden z lokajů. ,,To musela
být ale bestie, tý bych nechtěl přijít pod ruku, podívejte já to být
nemohl" bráním se ,,vždyť nehraji na žádný hudební nástroj." V tom
přichází parta chlápků v čele s hlavním vyšetřovatelem, tipuji, který z nich je
doktor, pohřebáky identifikuji hned, mají takový zasněný výraz a hned na nich
poznáte, že žerou psy. ,,Tak se na to podíváme mládenci" hned si dělá
pořádek a mně je hnedka jasné, že se s ním dohodnu. Panečku, kriminalista jako
z filmu. ,,Vy jste kdo?" oslovuje mě. ,,Je to vrah" žaluje paní.
,,Odveďte tu hysterku" dává pokyny ,,vážená paní, já vraha poznám na první
pohled, ale náhodou tu taky nejste co?" obrací se na mě ,,tak
povídejte". ,,No" mnu si nos ,,náhoda, to je taková ošemetná věc, já
měl strýce a ten vždycky, když si v restauraci dával řízek, tak měřil šuplerou,
takovou jako mají ve fabrice, víte, jak je silný, míry si zapisoval do notýsku
a pak spočítal průměr, vedlo to dokonce tak daleko, že obcházel ostatní hosty a
bral jim řízky rovnou od úst, nakonec otravoval i kuchaře v kuchyni až se
jednou proslavil, když načapal jednoho kuchtíka jak zvrací do chilli omáčky,
psal o tom také pražský večerník. Z té své posedlosti udělal celonárodní výzkum
a svojí práci posílal na různá místa, obcházel úřady, ale všude ho s tím
vyhodili. Dopadlo to tak, že ho jednoho dne našli oběšeného ve Vinárně u
pavouka a v zadní kapse měl vysvědčení z druhé třídy, a pak věřte náhodám"
uzavřel jsem. ,,To zní rozumně, nevíte náhodou datum, kdy vyšly ty noviny
abychom si ověřili vaší výpověď? No víte co, za chvíli bude tma, takže s
chlapci se sem vrátíme zítra a vy běžte domů, stejně vás musíme pustit, když do
24 hodin nezjistíme vaší totožnost, kdyby jste si na něco vzpomněl, zavolejte
mi na tohle číslo" a podává mi vizitku. Potom jsme si potřásli rukama a
každý šel po svém. Copak to jde, takhle zdržovat pracující lid? V hlavě jsem
začal plánovat, co udělám s jeho vizitkou, zítra navštívím pár inzertních
časopisů, popíšu pár záchodků, ale teď si půjdu dát pivo a něco na zub. Škoda,
možná jsem mohl nechat tu holku žít, třeba by mi řekla nějaký dobrý vtip o
policajtech...