Na chodníku před třísetmetrovou řadou paneláků stáli kluk a holka ve věku kolem třinácti let. On se jmenoval Karel, byl žákem 7.C. v nedaleké základní škole a považoval se za rebela. Za každou cenu chtěl být jako ti nejdivočejší z jeho spolužáků, kteří šikanovali ostatní a kradli v samoobsluze. Ti z něj ale měli jen srandu, protože se mezi ně se svým sklonem k filozofování a nešikovností vůbec nehodil. Tyto vlastnosti ho ale sbližovali s Mirko, která mu právě vysvětlovala, že náboženství je opium lidstva. Proto je podle ní třeba založit Klub nevěřících. Karel ze začátku přizvukoval, ale časem se mu ta myšlenka začala zdát výstřední a kousal se do rtu, aby nevyprskl smíchy. Nakonec to ustál a stal se jedním ze dvou zakládajících členů této organizace.

Druhý den o polední přestávce Karla v šatně oslovil Pavel, třetí největší grázl ze třídy: " Hele, Danešová má v bundě kilo, seber jí ho a rozdělíme se." Karel chvilku váhal - samozřejmě věděl, že Danešová je Mirka - předsedkyně klubu nevěřících, která s ním tak ráda diskutuje na téma "Všechno na světě je špatně" nebo "Dospělí jsou idioti". Nakonec v něm zvítězila jiná představa : že se tímto skutkem konečně stane členem třídního gangu. A tak tu stokorunu rychle vytáhl a vyšli s Pavlem ven.

Dělení peněz proběhlo tak, že Karel dostal 40 Kč a musel z nich koupit cigarety. Sám to hodnotil jako svou velkorysost, Pavel si však v duchu vyčítal "Ty vole, to je debil, tomu by stačila dvacka." Zakouřili si spolu a Karel dostal vynadáno, že nešlukuje. Pak se vrátili do školy na odpolední vyučování. Karel se jakoby nic posadil k Mirce a začala hodina. Mirkas vůbec nedávala najevo, že by něco postrádala a tak si myslel, že je všechno v suchu. V tom učitelka odešla pro křídu a strhlo se peklo. Všech sedm největších grázlů ze třídy začalo najednou křičet: " Karel je zloděj!" "Karel krade v šatně!" "Zloději styď se!" Karel se nezmohl vůbec na nic, jen zrudnul a klepal se, měl pocit, že mu vybuchne hlava. Zbytek třídy zřejmě netušil o čem je řeč. Mirka nejspíš taky ne, protože po škole šla domů s Karlem. On sám na to radši nezaváděl řeč ani nikdy potom. Klub nevěřících zvolna vyšuměl, aniž by způsobil větší rozruch.

Po třech letech už všichni byli na jiných školách, jenom největší grázlové byli zčásti ve vězení, z části na protidrogové terapii. Karel byl na gymnáziu, kam podobná individua nechodila, takže tam dlouho nemohl najít žádný idol. Nakonec ho našel v hudebních časopisech - rozhodl se, že se stane rockerem a opilcem. S jedním kamarádem tento ušlechtilý záměr úspěšně naplňoval na koncertu Visacího Zámku, když v tom se objevila Mirka se svým přítelem. Vypadal jako úplný protiklad Karla- malý, s brejlema, krátké, dozadu česané vlasy. Karel se k nim radostně přiřítil "Ahóoj!" Mirka jeho nadšení nesdílela " Ahoj... co tu děláš?" " Slavim narozky, je mi šestnáct!" " Tak všechno nejlepší." " A pusa nebude?" " Ne" " Tak mi aspoň kupte panáka" " My máme málo peněz, chlape", ukončil rozhovor přítel, který měl celou dobu v očích napsanou otázku "Mirko, co to máš za kamarády?!" To bylo poslední setkání původní sestavy Klubu nevěřících.