|
Hustý les se pomalu nořil do tmy a skupinka lidí na koních se chystala utábořit, než den skončí úplně. V jejich čele jel silný muž v plátovém brnění a obouručním mečem na zádech. Ostatní ho oslovovali jménem Boraš.
Stačilo pouhé pozvednutí ruky a celá osmičlenná družina se zastavila. Znali se již dlouho a prožili spolu nejednu těžkou chvíli. Vlastně ne všichni. Nevýrazný chlápek v dlouhém šedém plášti s kapucí se k nim přidal teprve nedávno. Jmenoval se Agorin a měl jim dělat průvodce zdejšími lesy a přípa dně jim pomoci v nesnázích.
“Tady se utáboříme, chlapi,” zavelel Boraš. “Za chvíli bude tma, tak sebou hoďte.”
“Ještě kousek.” Hlas byl tichý, ale výrazný. Nemohl patřit nikomu jinému, než právě Agorinovi. Nikdo jiný by se neopovážil něco namítnout proti Bo rašovu velení.
“Co se ti zase nezdá, čarodějíčku?” Boraš byl už opravdu naštvaný tím, jak mu ten slabý chytrák pořád v něčem oponuje.
“Toho čarodějíčka si prosím odpusť. Nejsem s tebou o nic radši, než ty se mnou. Zítra tam konečně dorazíme a pokud nejsi opravdu neschopný, tak je to poslední den, kdy jsme spolu. Jo a ještě k tomu, co se mi nelíbí. Asi o čtvrt míle dál někdo táboří a má rozdělaný oheň. Možná by nebylo marné si ho prohlédnout.”
Muži, kteří doposud zaujatě sledovali rozepři svého vůdce a čaroděje, se teď úpěnlivě snažili zahlédnout oheň, o kterém mluvil Agorin. Samozřejmě že mezi stromy nic nezahlédli, ale i Boraš kouzelníkovi věřil, že tam někdo opravdu je.
“Dobře. Jedeme dál.”
A skutečně. O kousek dál už mohli vidět slabou záři a po chvilce jízdy spatřili mítinku kousek od pěšiny a na ní malou vatru. Seděla u ní jen jediná postava. Muž v kožené zbroji. U pasu mu visel krátký meč a v levé ruce svíral hůl. Příchozích si zřejmě nevšiml, protože dál zíral do plamenů a občas je přiživil přihozením větve.
Boraš sesedl z koně a v doprovodu kouzelníka se vydal k ohni. Ostatní muži čekali ve skrytu tmy a dva z nich měli připraveny luky.
Nevytahovali zbraně a šli tak, aby si jich ten člověk prostě musel všimnout. “Jaks to sakra věděl, že tu je? Ten oheň jsi nemohl vidět. Asi seš vážně kouzelník.” Prohodil ještě Boraš polohlasně, když vcházeli za hranici světla. Agorin se s odpovědí nehodlal obtěžovat a raději způsobně pozdravil potencionálního hostitele.
“Dobrý večer,” odpověděl mu energický a pevný hlas. “Co vás sem přivádí?”
“Putujeme tady s přítelem na jeden hrad,” vmísil se do rozhovoru Boraš. “Měl by být někde tady. Snad ho zítra najdeme.”
“A těch šest mužů v lese k vám nepatří? Řekněte jim klidně, ať také přijdou. Ode mě vám žádné nebezpečí nehrozí.”
Boraše to sice zmátlo, protože muž u ohně se ani neotočil a přesto odhalil jeho skryté vojáky, ale pak je stejně zavolal. Posedali si okolo ohně. I devět lidí se k němu pohodlně vešlo. Boraš a Agorin zaujali místa vedle cizince a dali se s ním do družného hovoru. Představil se jako Krent. Řekl jim, že se docela slušně vyzná v magii, což vyvolalo Agorinův zájem, ale že se také dokáže ohánět mečem, což naopak zaujalo Boraše.
“Proč vlastně hledáte zdejší hrad?” zeptal se Krent po chvíli.
“Máme tam nějaký úkol.” Boraš nechtěl a hlavně spíš nesměl říct víc než musel.
“Trošku to prosím upřesněte, protože na tom hodně záleží.”
“Hele, nic ti do toho není!” Boraš měl špatný den. Tohle už byl druhý kouzelník, co se s ním hádal. Teď ale nezůstalo jen u hádky. Krent bleskurychle vyskočil, odžduchl Agorina a přiskočil zezadu k Borašovi. Než ten stihl cokoli udělat, měl na krku ostrou čepel Krentova meče. Ostatní nemohli nic dělat, protože cizinec se pojistil a vytvořil okolo sebe i svého zajatce neproniknutelnou magicko u bariéru.
“Takže ještě jednou. CO CHCETE NA TOM HRADĚ?”
“Někdo si nás najal, ať zabijeme nějakýho maníka, co tomu hradu vládne. To je celý, přísahám.” Boraš musel být vystrašený, ale nedal to na sobě znát a jeho hlas zněl pořád pevně a velitelsky.
“Tak dob ře. Promiňte mi ten meč, ale muselo to být. Ten hrad je sídlo zla a každý kdo tam míří je buď šílený nebo do morku kosti zkažený.” Krent pomalu zasunul meč zpět do pochvy a pustil Boraše. Magický štít zrušil, až když sám Boraš dal povel, aby jeho muži složili zbraně.
Sedli si k ohni jako předtím, ale už nepanovala tak dobrá nálada. Každý z družiny Krenta po očku sledoval. Až po chvíli se Agorin pokusil opět prolomit ledy. Zeptal se Krenta, co tu vlastně pohledává on. Odpověděl dost neurčitě. Řekl že hledá nějakou ingredienci do kouzelného lektvaru. Nabídl se jim i jako pomocník při jejich úkolu. Jelikož za své služby nechtěl žádné peníze, Boraš ho přijal. Při tak obtížné akci je každá pomoc dobrá, zvláště pak pokud jde o kouzelníka.
“Kdo si vás vlastně najal ?” obrátil se Krent s otázkou na Boraše.
“O tom nesmím mluvit.”
“A platí vám aspoň dobře? Dostat se na ten hrad nebude zrovna snadné a co teprve zabít toho mága co tam žije. To je prý snad nemožné.”
“Jo, počítám s tím, že to půjde těžko, ale ta odměna za to stojí. A mimo to, když je to tak těžké, tak proč chceš jít s náma?”
“Po pravdě počítám s tím, že tam najdu nějaké užitečné věcičky. Takový mág jich musí mít plné sklepení, tak jsem doufal, že bych si snad nějaké vzal.”
“Pro mě, za mě si to harampádí vem třeba všechno. Já se v kouzlení moc nevyznám a svoje prachy mám už jisté.”
“Zapomínáte na jednu důležitou věc, pánové,” vmísil se do znovu rozeběhnuté diskuse Agorin. “A totiž že ten mág pořád žije a že je ve svém hradě obklopený kupou strážců.
Po zbytek v ečera se už jen družně bavili. Pozdě v noci určil Boraš hlídky a ostatním nařídil, aby se vyspali, protože zítra je čeká perný den.
Ráno bylo chladné, což předznamenávalo slunečný den. Jako první vstal Agorin. Oheň už dávno vyhasl a hlídkující muž se před zimou chránil teplou přikrývkou přehozenou přes záda. Podle luku ležícího kousek od něj kouzelník poznal, že je to buď Sokef nebo Frisk. Agorin si přisedl a popřál mu dobré ráno. Rozesmátá odpověď byla jasná vizitka pro Friska, který snad nikdy neztrácel dobrou náladu. Probírali spolu události minulých dní, ale hlavně to, co se stane dnes.
S východem slunce vzbudili ostatní a začaly poslední přípravy. Válečníci si čistili zbraně, kontrolovali zbroje a pak se dosyta najedli, aby měli dost energie. Dobře si uvědomoval, že dnešní jídlo může být jejich poslední.
Vše se zdálo být v pořádku. Zavazadla ponechali zde. Vzali s sebou jen nejnutnější vybavení a samozřejmě výzbroj. Ještě následovala fáze, kdy Agorin posvětil všechny zbraně a zaklel do nich mocné kouzla. Jedině takto upravenými zbraněmi mohli mága zabít.
Už nic nebránilo odchodu. Nasedli na koně a vyrazili. Boraš vzal na svého koně i Krenta, aby nemusel pěšky. Lesní cesta se klikatila mezi stromy, ale ubíhala rychle. Něco málo po poledni se na Agorinův ro zkaz zastavili.
“Cítím, že už je to blízko, ale nedokážu přesně určit kde,” oznamoval jim kouzelník. “Jako by mi něco blokovalo mysl.”
“Taky to cítím,” přitakal Krent. “Nějaká hradba proti magii. Nemůžu jí proniknout.”
“Tak dobře,” rozhodl Boraš. “Všichni dolů z koní. Dál se jde pěšky. Sokef, Frisk a vy dva” ukázal prstem na dvojici bojovníků “půjdete napřed. Zjistěte, jak to tam vypadá. Za chvíli se k vám přidáme. Zatím nic nedělejte, pokud to nebude nezbytně nutné.”
Oba lučišníci a dva vybraní vojáci se vydali dál po stezce. Jen o chvíli později vyrazili ostatní. Rozuměli si beze slov. Jen dvojice kouzelníků se musela držet u Boraše.
Hrad stál opravdu blízko na malé mýtině skryté za hradbou stromů. Nevypadal nijak veliký. Kruhová hradba o průměru asi sto metrů měřila na výšku sotva pět metrů. Uprostřed hradiště se tyčila asi čtyřicetimetrová válcovitá věž. Nebyla širší než deset metrů, ale na vrcholu se rozšiřovala v jakousi kouli o průměru snad dvakrát větším než samotná věž.
Předsunutá hlídka objevila hlavní bránu. Zrovna byla zavřená, ale nevypadala moc střežená. Na cimbuří nad ní stáli dva halapartníci v modrobílých stejnokrojích. Nevypadali pozorně. Stačily dva přesné výstřely z luku a cesta byla volná.
Všichni se rozeběhli k bráně. Nejprve se ji pokusili vyrazit silou, ale po několika neúspěšných pokusech přebral iniciativu Krent. Napřáhl ruce před sebe a odříkal naučené zaklínadlo. Uvolnil tak ohromnou sílu, že se vrata rozletěly na třísky.
Vběhli dovnitř a co nejrychleji směřovali k věži. Na nádvoří se zrovna zdržovalo jen několik dalších vojáků, stejných jako hlídky na hradbách. Opět zazvonily tětivy střelců a nepřátelé se poroučeli k zemi. Vypukl poplach. Z kasáren postavených zevnitř po celém obvodu hradeb se hrnuly desítky vojáků.
“Rychle do věže!” Borašův rozkaz byl zcela jasný, leč zbytečný, protože nikoho ani nic jiného nenapadlo. Dvířka do spodní části věže byla naštěstí otevřená. Zevnitř se jim ale vyřítili vstříc další vojáci. Asi pět mužů jim zastoupilo cestu. Boraš ze sebe vydal strašlivý v álečný pokřik a v čele svých bojovníků se vrhl na nepřítele. Střelci vyslali šípy na první doběhnuvší vojáky a stáhli se blíž k věži.
Strážci věže podlehli rychlému a drtivému útok a již nic nebránilo vstoupit. Jako první vešli všichni vojáci, včetně lučišníků, pak Krent a nakonec bok po boku Boraš s Agorinem. Velitel za sebou rychle zabouchl dveře. Podařilo se mu to na poslední chvíli a hned jak klapla západka zámku, narazili do dveří první halapartníci. Dveře šly sice zevnitř zamknout, ale dlouho by nápor u ostrých halaparten neodolaly.
“Běžte nahoru,” rozhodl Agorin. “Já je zatím zdržím.”
Vevnitř se podél zdi vinulo široké točité schodiště. Jako první teď šel Boraš a hned za ním Krent a ostatní muži. Agorin držel dveře pohromadě silou vůle, jinak by se byly dávno rozpadly. Počkal, až ostatní vyběhnou dost vysoko a pak přestal se soustředěním. Vrátka se rozpadla na malá polínka a vojáci se nedočkavě hrnuli dovnitř. Kouzelník na ně ale nečekal. Pomocí jiného kouzla se vznesl do výše. Zastavil se na úrovni svý ch druhů a ve vzduchu se otočil hlavou dolů. Ruce napřáhl k zemi a široce rozevřel prsty. Zamumlal kouzelnou formuli a schodiště pod nimi se pod náporem silného proudu magie zřítilo. Padající trosky za ohromného rámusu pohřbily několik nepřátel, kteří se stačili dostat dovnitř.
Zvenku se valili další a další vojáci, ale nemohli nahoru, tak alespoň stáli dole a křičeli na Boraše a jeho muže směs nadávek a výhružek. Sokef a Frisk neváhali. Natáhli luky a další dva nepřátelé se skláceli k zemi. Najednou měli vojáci jedinou starost. Dostat se zase ven. Veskrze se jim to podařilo, ale pár jich ještě dostalo šíp do hlavy. Agorin se usmál nad výsledkem svého kouzla a přistál na schodech vedle Boraše a Krenta.
“A jak se teď odsud dostaneme?” neodpustil si Boraš ironi ckou poznámku.
“To už nějak půjde. Měl jsem strach, že za tou bariérou nepůjde kouzlit, ale jak vidíš, tak to jde. Nefungují tu jen kouzla z vnější strany té stěny.” Agorin velitele zřejmě přesvědčil nebo silně zmátl, protože ten jen pokrčil rameny a pokračoval dál po schodech.
Věž jakoby neměla konce. Z točitého schodiště se některým začínala motat hlava, když konečně vystoupali na dřevěnou plošinu. Odtud vedly dál už jen krátké kamenné schody.
“Takže jdeme na to, chlapi,” povzbudil Boraš své muže a pomalu tasil meč. I ostatní následovali jeho příkladu. Jeden voják měl šavli, Sokef a Frisk si nechali luky, ale ostatní rovněž tasili meče.
Další úsek schodiště překonali rychle a stanuli v malé kruhové místnosti s dveřmi. Lučišníci napjali tětivy a postavili se po stranách, nepřestávaje přitom mířit na vchod. Zbytek šel rychle. Boraš se neobtěžoval používáním kliky a dveře vykopl. Vřítil se do veliké kopulovité místnosti plné nábytku a polic se vším možným. Zdála se poměrně luxusně vybavena. Osvětlovalo ji mal é kulaté těleso nahoře u stropu. Světlo nešlo rozeznat od slunečního.
Hned za ním skočil dovnitř Agorin. Vytvořil okolo sebe a ostatních magický štít. Ostatní přispěchali záhy a skryli se za stěny ochranného kouzla. Zaujali nacvičené postavení. Bojovníci se rozestavili do kruhu a v jeho středu pak stáli střelci a teď i oba kouzelníci. Sál se zdál být prázdný, což všechny dost překvapilo.
“Co se stalo?” Promluvil Boraš k Agorinovi, ale nepřestával pátrat očima po místnosti. “Je neviditelný nebo co?”
“Ne, pros tě tady není. Jsme tu jenom my. Kdyby tu byl ještě někdo, cítil bych to.”
“Máš pravdu a nemáš pravdu,” odporoval mu Krent.
“Jak to myslíš?” Agorin viditelně znejistěl a i ostatní se tvářili zaskočeni.
“Máš pravdu v tom, že tu nikdo krom nás není. Nemáš ale pravdu v tom, že tu není muž, jehož tak usilovně hledáte.”
Agorin chápal rychle. Prudce se otočil a hodlal Krenta na místě sesmažit blesky, ale on byl rychlejší. Srazil ho k zemi vlnou energie a rychle okolo sebe vyčaroval nový ochranný štít. Agorin se pokusil vstát, ale další úder čisté magenergie ho přišpendlil k podlaze. Krent mu nedovolil nic, jen bezmocně ležet. Odporovat mu nemělo cenu, to Agorin věděl. Dosud nedosáhl v magii ani zdaleka takového umění jako Krent.
Bojovníci obstoupili Krentovu obrann ou bublinu, ale dokud ho obklopovala, nemohli nic dělat.
Frisk zkusil kouli prostřelit, ale jakmile se jí šíp dotkl, zmizel. Bariéra ho vstřebala, aby ho v okamžiku vrhla zpět s mnohonásobnou silou. Střelu ani nezahlédli, jen svištivý zvuk a padající Friskovo tělo bylo jejím důkazem. Proletěla jím skrz naskrz a zabodla se do stěny za ním.
Sokef, který chtěl také vystřelit, jen pomalu povolil napětí tětivy a sklonil luk k zemi. Smrt jeho přítele mu byla dostatečným varováním, aby nestřílel.
Zavládla chvíle t icha. Vojáci zírali na Krenta a občas pohlédli na Boraše, jestli nemá nějaký spásný nápad. Bohužel jejich velitel byl stejně bezradný.
Až Agorina něco napadlo. Připadalo mu to jako sebevražda, ale lepší než nic. Ze všech sil se soustředil proti kouzlu, kterým ho Krent spoutával na podlaze. Mág takový nápor nečekal. Narušilo to jeho soustředění na vlastní štít a ten se záhy rozplynul. Ještě než k němu doběhli vojáci, počastoval Agorina ohromným úderem moci. Nebohého čaroděje ani taková síla sice nezabila, a le zato ho zarazila několik palců do kamenné podlahy.
Ihned se rozeběhl na první pohled nevyrovnaný souboj všichni kontra Krent. Mág ale veškeré údery zbraní mistrně vykrýval a občas i některé oplácel. Pohyboval se tak rychle, že ho ostatní vnímali jen jako mihotavý stín.
Pět mužů seřazených v kruhu a útočících na Krenta, Agorin, pomalu a v bolestech se zvedající z díry v zemi a Sokef, který nemohl vystřelit, aniž by měl silné obavy, že zasáhne někoho ze svých. Takové bylo momentálně osazení místnosti. Najednou se něco změnilo. Z hloučku bojujících vysvitla modrá záře. To se rozsvítila čepel Krentova meče. Najednou to nebyl obyčejný meč. Pronikal vším a nic mu nekladlo odpor. Borašovi muži nevěřícně hleděli na své přeťaté meče a záhy i na dva své přeťaté spo lubojovníky. Boraš a zbylí dva muži ustoupily, svírajíce jen jílce zbraní se zbytky čepelí.
Mág zastavil smrtící tanec a jiskrným pohledem sledoval místnost. O svém vítězství již nepochyboval. Vojáci pouštěli nepotřebné zbytky svých zbraní a Agorin se jen v bolestech plazil na zemi. Pohled na mága pevně svírajícího svůj modře zářící meč pro ně musel být strašlivý. Stál tam s pohrdavým úsměvem ve tváři a vyžíval se v jejich slabosti. Jediný Sokef se vzpamatoval a pozvedl proti němu luk. Mág ho viděl. Nastavi l proti němu hrot meče a zamumlal kraťoučké zaklínadlo. Střelec ještě stihl pustit tětivu. To byla poslední věc, kterou udělal, než mu celým tělem projela ostrá bolest. Změnil se v kámen. V podivnou sochu s dokonalými detaily. Naneštěstí pro ostatní k soše pařil i šíp. Jen kousek chyběl a byl by se odpoutal od tětivy, ale kouzlo působilo rychle.
“Hezké, nemyslíte?” promluvil Agorin posměšně. “Nazval bych to jako Lučišník při výstřelu. Možná si ho tady nechám. Je to celkem pěkné a originální dílko. Chce ještě někdo doplnit moji sbírku soch?”
“Prosím tě, mocný pane, o slitování. Jen jsme plnili úkol, který nám byl uložen.” Boraš zapomněl na svou čest a poprvé v životě prosil o život.
“Nevím, proč bych vás měl ušetřit. Ten úkol, o kterém mluvíš jste přijali jen pro peníze. Máš ale štěstí. Chci se pomstít tomu, kdo vás sem poslal. Nepochybuji o tom, že to udělal náš všemocný král. Že je to tak, nebo se pletu?”
“Ano, to on si zaplatil vaši smrt.”
“Dám ti tvůj život a taky životy zbytku tvých mužů, ale zabiješ ho.”
“Zavraždit krále? To je sebevražda. Hlídá ho armáda a jeho osobní stráže. A i kdyby se nám to povedlo, nikdy odtamtud nevyvázneme živí.”
“Ke králi tě pustí, když řekneš, že jsem mrtev a co se týče vašeho odchodu z paláce, mám tu něco pro takové případy.” Borašovi u nohou se objevil svitek s Krentovou pečetí. “Když rozlomíš pečeť, ocitneš se i se svými druhy daleko od paláce na místě, které si sám v mysli zvolíš.”
“Dobrá. Udělám to. A co kouzelník?”
“Ten tu zůstane se mnou. A nezkoušej mě podvést, jinak zemřeš tím nejhorším způsobem, jaký vymyslím.”
Boraš sebral svitek a ještě jednou se podíval na Agorina, jak zesláble leží na podlaze. Stejně ho nikdy neměl rád, tak proč by se o něj staral teď, kdy jeho vlastní život visí na vlásku. “A jak se odtud dostaneme? Schodiště je pobořené a venku vaši vojáci.”
Mág se s odpovědí nezatěžoval. Místo toho jen luskl prstem, čímž přenesl Boraše a poslední dva z jeho mužů do lesa na místo, kde předtím zanechali koně.
“Proč jsi mu to neřekl?” podivil se Krent a pohlédl na Ago rina.
“Je to zbabělec. Pro peníze by udělal všechno a život je pro něj důležitější než čest. Chtěl bych vidět jeho výraz, až zabije krále a rozlomí tu pečeť. Nevěřícně pohlédne na ten pergamen a poslední, co bude moct udělat, než ho rozsekají královské gardy, že si přečte kus nějaké nepovedené básně z tvé sbírky. Musím uznat, že tohle je opravdu dokonalá pomsta.”
“Cítil jsem, jak se na ten svitek soustředíš. Překvapilo, mě, že mlčíš, i když jsi zjistil, že je to jen bezcenný pergamen.”
“A co teď bude se mno u?”
“Zabiju tě a převezmu tvou moc. Proč se ptáš?”
“Jen ze zvědavosti. No tak už dělej. Nebudu tě prosit, jako ten zbabělec Boraš. Když musím zemřít, tak se vší ctí.”
Krent pomalu přistoupil k Agorinovi. “Jsi celkem slušný čaroděj a máš dobrou duši. Skoro je mi tě až líto zabít. Škoda, že je to nevyhnutelné. Když tě nechám žít, jednou přijdeš a pokusíš se pomstít, a to by mě s tvými schopnostmi mohlo ohrozit. Věz ale, že si tě vážím a uznávám tě jako jediného člověka, který měl nějakou šanci mě zničit. Ode jdi v pokoji.”
Agorin zavřel oči, aby neviděl čepel, která záhy rychle a bezbolestně ukončila jeho život.
Krent se posadil na svůj pohodlný trůn. Rozhněvalo ho, jak ho lidé podceňují. Poslat na něj obyčejné vojáky a pouze jediného učence magického řemesla, to ho opravdu silně rozhněvalo. Proč jej vlastně tak nenávidí. Vždyť nijak neovlivňuje jejich životy. Ani jeho vlastní poddaní nikdy neviděli jeho tvář. Jediný důkaz, že žije pro ně byly zlaťáky, které se každý úplněk objevovaly u paty věže za to, že střež í jeho sídlo.
Nikdy také lidi nezabíjel, jen když oni chtěli zabít jeho. Připadalo mu zbytečné zabíjet tvory, kteří stejně hned umírají stářím. Tak proč ho nenechají na pokoji? Proč zahazují své už tak krátké životy, jen aby se ho pokusili bezdůvodně zabít? Co tím kdo získá? Jen ho vyrušují ze studia magických spisů a sami marní život. Tak proč?
| 
