|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
Dopolední slunce hřálo až přespříliš a hustý horský les se zdál být téměř bez života. Všechna zvířata ležela ukryta ve stínu svých doupat a jen ospale mžourala po okolí.
I větřík dnes zafoukal jen občas a to vždy jen velmi slabě, proto se ani listoví na letitých stromech vůbec nehýbalo v jeho rytmu a nešustilo jako obvykle. Celou krajinu pohltilo až mrtvolné ticho.
Najednou netečnost lesa cosi narušilo. Zprvu to byl jen špatně slyšitelný hluk odkudsi z dálky, avšak rychle se blížil a nabýval na intenzitě.
Z vuky pochodující skupiny lidí narušily posvátné ticho lesa. Jindy by opatrné našlapování nových návštěvníků lesa na měkkou lesní půdu, občasné zacinkání jejich výzbroje, ani tichý a plytký rozhovor mezi nimi zanikl v ševelu lesa, ale dnes musel oznamovat jejich přítomnost na míle daleko.
“Jak je to ještě daleko?” zafuněl svalnatý muž v tepaném kyrysu a kroužkové košili. Výstup horským terénem ho evidentně značně vyčerpával. Na koženém opasku se mu v rytmu chůze houpala veliká dvoubřitá válečná sekyra a na masivním řetízku na krku mu vysel podivný kulatý medailon s rudým kamenem uprostřed. Všichni, kdo ho znali, mu říkali Bijec. Vedl celou tuhle družinu.
Nedaleko jdoucí vysoký chlápek v kožené kazajce se krátce zahleděl do mapy. “Necelou míli,” oznámil a schoval plánek do kapsy. Přes rameno měl přehozený dlouhý tisový luk a na zádech toulec s dostatečnou zásobou šípů. Jmenoval se Breg. Někdy mu přátelé přidávali přízvisko Neomylný.
“Fajn. Dáme si pauzu. Tak hodinku počkáme a pak zaútočíme,” rozhodl Bijec a s úlevou se posadil na mechem obrostlý vyvrácený kmen. “Ještěrko,” oslovil přicházejícího muže v zelené košili a kalhotách. “Běž se podívat napřed. Jenom to trochu omrkni a vrať se. Zatím nikoho nezabíjej.”
Oslovený jen mlčky přikývl a věren svému jménu zmizel mrštně v lese.
“Bari a Lemor si vezmou hlídku,” pokračoval Bijec v udílení rozkazů. “Ostatní mají volno.”
Dva dlouhovlasí a zarostlí bojovníci v odlehčených plátovkách a s meči u pasu , které velitel vybral, se zvedli a odešli každý na jinou stranu. Tady v lese jim teoreticky žádné nebezpečí nehrozilo, ale opatrnosti není nikdy dost.
Mimo Bijce zůstali v dočasném táboře ještě tři lidi. Bojovník jménem Dason, mající shodnou výstroj s hlídkujícími druhy, kušař Tefor v kožené vestě s přinýtovanými kovovými pláty, již zmíněný lučišník Breg Neomylný a Rodes, nevýrazný zarostlý muž ve vlněné kutně opírající se o dlouhou bukovou hůl se sukovitou hlavicí na jednom a vybroušeným hrotem na druhém konci. Bylo patrné že spíše než k opírání je určena k boji.
V tomto os azení seděli a bavili se o různých věcech. Občas si některý z nich ukousl sousto sušeného masa, které si na cestu vzali.
Po slabé půlhodince se vrátil Ještěrka. “Opravdu je to jenom kousek odsud. Starého ani Asketa jsem neviděl,” informoval zvěd ostatní. “Asi jsou zalezlí v baráku. Je to velký kamenný dům s dřevěnou stodolou. V jeho okolí nejsou žádné stromy, takže dostat se tam nepozorovaně půjde těžko. Kousek v lese si hrály dvě děcka. Holka a kluk, tak kolem pěti let. Zřejmě Asketovi potomci,” ušklíbl s e Ještěrka. “Jinak nic zajímavýho, ale podle mě tam musí být ještě minimálně nějaká ženská. Ti parchanti přece nespadly z nebe, a taky z komína se kouřilo. Pochybuj, že tak mocní čarodějové jako Asket nebo jeho senilní fotr by se obtěžovali s vařením.”
Ješt ěrka skončil a ostatní chvíli vstřebávali jeho informace. Pak Bijec oznámil plán útoku. “Podle toho co říkali dole ve vesnici by tam s nima mohl bejt ještě Asketův brácha. Není tak dobrý kouzelník jako on, ale furt umí čarovat, takže je nebezpečnej. Ty děcka sou pro mě novinka, ale nevadí. Sejmem je jako první,” zasmál se velitel, i když některým členům jeho party šlo vraždění dětí proti srsti, a pak pokračoval. “S ženskou by neměl být problém. Možná ji už taky naučili pár kouzel, ale podle mě jen takový pitomosti, jako zapalování ohně, ovládání věcí na dálku a tak dál. Nebude umět žádný útočný zaříkadla. Maximálně nás majzne po hlavách paličkou na maso.” Teď už se k šéfovu smíchu přidalo i několik dalších hlasů. “Největší potíže nám bude dělat Asket, jeho otec a brácha, ale to už nějak sfouknem. Máme přece odborníka, že?” šťouchl do Rodese a opět se rozesmál.
“Budu dělat vše, co je v mých silách,” zareagoval zmíněný. “Ovšem ne dobrovolně,” přidal štiplavou poznámku.
Bijec se k němu naklonil a sevřel v pěsti svůj amulet. “Seru na tebe. Je mi jedno proč to děláš. Ostatně všichni víme, proč nám pomáháš. Ale zkus nás nějak podrazit a zdechneš. Pamatuj si to dobře, kouzelníčku.” V jeho hlase znělo opovržení a hrozba. Znovu se oddálil od Rodesova obličeje a pak vs tal a opět svým normálním hlasem zavelel konec pauzy.
Všichni věděli co teď přijde. Masakr. Boj na život a na smrt. Pečlivě se všichni připravili na přicházející chvíle. Zkontrolovali své zbraně a zbroje. Nepotřebné věci nechali zde. Dlouhovlasí členové týmu stáhly lýkovými řemínky své neposlušné kadeře do culíku, aby jim v boji nepřekážely a pak již bylo vše připraveno. Tedy téměř vše. Všichni se rozestoupili do kruhu kolem Rodese a ten počal pronášet zaklínadlo v nějakém prastarém jazyce. Když končil, čep ele a hroty všech zbraní okolo se rozzářily tmavě zeleným světlem. Záře po chvilce ustala, ale kouzlo přetrvalo. Kouzlo dělající z obyčejných zbraní, které jsou pro mágy zcela neškodné, pravý opak.
“Tak jo. Jdeme. Ještěrko, veď nás,” zavelel Bijec. Ještěrka musel na své méně obratné druhy co chvíli čekat, ale brzy se, jak jim sdělil, octli velmi blízko dětem.
“Nenápadně se k nim připlížíme a Breg s Teforem je sejmou, aniž by nás zmerčili,” rozhodl Bijec.
“A je to nutné, zabíjet ty děcka?” zaprotestoval Breg. “Já bych je z toho vynechal. Stejně bez rodičů brzo zdechnou hladem…”
“To si piš že je to nutné,” trval na svém velitel. “Jednou by z nich vyrostli stejní kouzelničtí parchanti jako Asket, tak nekecej a padejte je postřílet.”
Oba střelci se tiše kradli směrem, který jim Ještěrka ukázal. Ostatní postupovali kousek za nimi. Opravdu za malou chvíli spatřili mezi stromy dva caparty. Stavěli si z větviček a kamínků miniaturní vesničku.
Breg přiložil šíp na tětivu svého luku a zamířil na chlapce. Holčičku si vzal na mušku Tefor. Nevystřelil však žádný z nich. Nemohli. Nedělalo jim problémy postřílet ze zálohy tucty mužů, ale děti…
Bijec to všechno viděl. Spolu se zbytkem mužů se zastavil opodál, aby caparty nevyplašili. Teď si přitáhl Ještěrkovu hlavu, pošeptal mu něco do ucha a poslal ho ke střelcům.
“Jestli ty hajzlíky nesejmete, tak si vás prej Bijec podá,” předal jim vzkaz. “Hele hoši, jsme kamarádi. Šéf vypadal dost nasranej, tak ty šmejdy prostě zastřelte a nekomplikujte si život. Víte že když mu někdo odporuje, tak je všehoschopnej. Možná by vás i zabil…”
Breg i Tefor věděli, že Ještěrka nepřehání. Znovu zacílili a pak téměř se slzou v oku vystřelili. Jaké bylo jejich překvapení, když šíp i šipka minuly své cíle. Ne že by mířili špatně, ale střely se dětem jakoby zázrakem vyhnuly. Ty neváhaly a nevypadaly ani vyděšeně. Klidně vstaly, podívaly se na překvapené muže a pak se daly na útěk. Žádný sprint, spíše dětsky hravé cupitání mezi stromy.
“Co je?” škubl Bijec Teforovi za rameno, když s ostatními muži vyšel z úkrytu. “Kde jsou jejich těla? Dostali jste je snad, nebo ne?”
Tefor stále ještě nevěřícně hleděl na opeřený konec své šipky trčící z kmene mohutné borovice a jen nepřítomně zakroutil hlavou. To ještěrka se zachoval duchapřítomněji. “Zmizeli támhle v lese,” informoval ihned Bijce a prstem naznačoval směr.
“Za nima,” zavelel šéf a i on sám se rozeběhl, i když jinak rychlý běh co možná nejvíc omezoval.
První běžel Ještěrka, za ním ve skupině tři válečníci a nakonec s větším odstupem Bijec v doprovodu Rodese. Kousek za nimi pak Tefor a Breg, kteří se už vzpamatovali z nevídané události, i když lučišník stále v duchu přemýšlel o své příslovečné neomylnosti.
Ještěrka už viděl záda prvního dítěte. Z rukávu vytáhl vrhací dýku a snažil se vystihnout vhodný okamžik k jejímu použití. Silná rána do hrudi ho odhodila nazpět a zastavil se až o kmen vzrostlého smrku. Dýka mu vypadla a tak pohotově vytasil druhou. Chtěl vstát a bránit se neznámému útočníkovi, ale nemohl znovu popadnout vyražený dech, a tak se jen opřel o strom a rozhlížel se po okolí. Další útok však nepřicházel.
“Je ti něco?” zeptal se Ještěrky Dason, který první přispěchal na místo.
“Někdo tam je,” naznačil neurčitě mávnutím ruky a s pomocí válečníka se zvedl.
Bari a Lemor přiběhli jen o chlup později. Společně se pak rozestoupili a opatrně prohledávali les. Ozval se výkřik. Všichni poznali Bariho hlas. Spěchali pomoct svému kamarádovi a našli jej v podobné situaci jako před chvílí Ještěrku.
Dason se k němu sklonil, aby mu pomohl na nohy, ale cosi v jeho očích ho varovalo. Prudce se otočil a spatřil mladého muže, nebo spíš staršího chlapce. Obě ruce napřažené před tělem, ale nedržel žádnou zbraň.
Dason už ale byl zkušený a prokoukl v něm kouzelníka. Nečekal. Uskočil stranou a tasil meč. Pokud nechtěl schytat stejně prudký úder magie, jako jeho dva spolubojovníci, musel se neustále pohybovat a kličkovat. Mladý mág se ho snažil zasáhnout vlnami zhuštěné magie, ale nedařilo se mu to. Válečník se pomalu ale jistě přibližoval a chystal se zaútočit, ale ani chla pec nebyl hloupý. Poznal, že Dasonova zbraň je pro ně silně nebezpečná a počal ustupovat.
K útoku se brzo připojil i Bari, ale dva je stále malý počet, pokud chcete někoho obklíčit. Spravil to příchod Lemora a Ještěrky. Obstoupili hocha, který kolem sebe bezcílně metal blesky, aby si nepřátel udržel co možná nejdál od těla. Celkem se mu to dařilo. Blesky neznaly cíl, ale pokud by nějaký našly, dokázaly by i zabít, takže bojovníci měli co dělat, aby se jim vyhnuli.
Záhy přišla další posila. Bijec s Rodesem i oběma střelci. Teď už chlapec nemohl uniknout živý. Rodes opřel svou hůl o strom a chvíli se soustředil. Seslal na nezkušeného čarodějíčka téměř neškodné kouzlo, které však v této situaci znamenalo jeho prohru. Jeho důsledkem bylo, že se oběti v hlavě ro zezněl strašlivý hukot. Nikomu nemohlo nijak ublížit, ale soustředit se s tímhle randálem v uších na metání blesků bylo zhola nemožné.
Hoch zůstal stát jako opařený a čekal na svou smrt. Ta také záhy přišla v podání Ještěrkovi rychle letící dýky zabodnuvší se do chlapcova krku. Klesl na kolena a snažil se křičet, jenže nemohl. Chvíli se zmítal na zemi, ale brzo podlehl a jeho oči zmatněly.
“A to byl jako, kurva, kdo?” přerušil Bijec mlčení.
“Zřejmě asketův učeň,” odpověděl mu ještěrka. “Na syna byl moc starý. Zřejmě dával pozor na ty spratky, co zdrhli. To by taky vysvětlovalo ty uhýbající střely našich hochů,” usmál se na Tefora a Brega. “Předtím jsem ho opravdu neviděl…” dodal záhy omluvným hlasem a se sklopenou hlavou.
“Nemůžeš přece vidět všechno,” poplácal ho po rameni velitel. “My jsme ho taky nezmerčili. Hlavně že je po něm. Mohl nám pěkně zavařit, kdyby s ním byl fotřík, strejda a dědula. Čtyři mágové, to už by byl problém. I tři budou dost. Nejvíc mě sere, že teď už nás čekají. Ty děcka je už určitě varovaly.”
“Máš pravdu,” vložil se do řeči Bari. “Dneska to nemá cenu. Čekají na nás, jak čokl na kost. Byla by to sebevražda tam jen tak vlízt. Sejmuli by nás bleskama, jen by nás zahlídli. No co no, jednoho jsme sejmuli a za pár dnů, až budou míň ostražit í si podáme zbytek…”
“Tak to zas pr,” přerušil ho znovu Bijec. “Nikdo tady nemluvil o nějakým ústupu. Ty hajzly dostanem dneska a konec. Neškrábal jsem se na tenhle posranej kopec kvůli jednomu kouzlícímu fakanovi.”
“Ty tam snad vážně chceš jít,” zasmál se Bari hystericky. “No tak, vstávej. Ses praštil do hlavy nebo co? To je totální blbost. Strčíme nos na tu jejich paseku a slíznem si tolik kouzel, že je ani nespočítáme. Popraví nás! Usmaží nás zaživa! Promění nás v žáby! Prostě nás zabijou, chápeš to?!” Poslední slova už Bari nepříčetně křičel.
“Drž laskavě hubu,” okřikl ho šéf. “Když říkám, že to zvládnem, tak to zvládnem. Věř mi trochu.”
Bari se trochu uklidnil a pak jen pokýval hlavou. Nesouhlas s plánem svého vůdce v něm stále zůstával a nebyl z družiny jediný, kdo o něm pochyboval, ale věřil Bijcovi jako vlastnímu otci a ani teď ho nehodlal opustit.
“Tak teda půjdem,” rozhodl Bijec, když se všichni trochu uklidnili a vydýchali. Podíval se na své muže a všichni pokračovali k sídlu čarodějů, jen Rodes stál na místě v hlubokém zamyšlení. Právě proběhlá událost v něm vyvolala starou vzpomínku. On stál uprostřed kamenné místnosti obklopen čtyřmi útočícími válečníky. Vše bylo rozmazané a obličeje nerozeznatelné. Chtěl kouzlit, aby se mužům ubránil, ale nemoh l, v hlavě mu hučelo. Mohl za to kouzlo mnicha stojícího opodál v doprovodu dalšího muže.
“Řekl jsem půjdeme,” procedil nahlas mezi zuby Bijec a silně zaťukal prstem na svůj medailon. Rodesův sen se rozplynul a hlavou mu otřásla strašná bolest. “Jo, už letím,” opáčil poslušně a vykročil, zatímco bolest odeznívala.
Mrtvé tělo zanechali lesní zvěři a poslední úsek lesa zdolali za pár chvil. Zastavili se na okraji mýtiny obklopující stavení čarodějů a přikrčili se za husté křoví.
Bijec zkušeně obhlédl dům i okolí a seznámil své muže s plánem útoku. “Tefor to bude odsaď jistit s kuší a Breg s lukem se schová za tamten povalený strom. Hoši,” promluvil k oběma střelcům, “musíte ty parchanty zasypat šípama, ať nemaj čas na kouzlení. Dason a Bari to obejdou zezadu, Lemor a Ještěrka zleva přes stáj a já s Rodesem pěkně hlavníma dveřma. Tak běžte a držte se hoši. Signál k útoku bude jako vždy.”
Muži se rozestavili přesně podle pokynů a čekali. Ne dlouho. Lesem se rozlehlo Bijcovo ostré zahvízdání na prsty a ozvěnou se mu ozvaly bojové pokřiky jeho chlapů. Breg střílel na dům jak nejrychleji a nejpřesněji uměl. Mířil na okna a dveře. Ani Tefor nezahálel, ale s kuší se rychle prostě střílet nedá.
Bojovníci vyběhli ze skrýší a řítili se na dům. Čelo domu i levou stranu kryli střelci připravení vystřelit po všem, co se pohne. Zdálo se však, že obránci o nich vědí a nehodlají riskovat zásah šípem, takže se v těchto místech zatím žádný protiútok nekonal.
Zato Dason a Bari měli práce s uhýbáním nad hlavu. V horních oknech zahlédli postavy dvou mužů. Domysleli si, že je to Asket a jeho bratr.
Kouzelníci nejprve vyzkoušeli normální blesky, první útočné kouzlo, které se učí začínající kouzelníci. Nepatřilo k nejsilnějším, ale méně odolné lidi dokázalo bezpečně zabít a silnější nátury alespoň na chvilku omráčit. Napřáhli ruce za záda, jakoby házeli oštěp, zamumlali krátké zaklínadlo a záhy jim v dlaních zajiskřily první blesky. Napůl hmotný podlouhlý svazek proplétajících se a zářících magických výbojů. Házeli je po válečnících, právě jako ony pomyslné oštěpy. Dason a Bari však byli ostřílení bojovníci a bleskům obratně uskakovali, i když to v plátové zbroji nešlo zrovna lehce.
I přes malé potíže se rychle přibližovali k domu. Ze zadní strany sice nebyly žádné dveře, ale okna byla dostatečně nízko, aby se jimi pohodlně dostali dovnitř.
Bijec s Rodesem mezitím bez jakýchkoli potíží doběhli až k domu. Velitele nezastavily ani dveře. Nezjišťoval, zda jsou nějak zajištěné a rovnou z rozběhu jimi proskočil.
Za zvuku praskajícího dřeva a skřípění starých zrezlých hřebíků se podélně rozlomily na dvě poloviny. Bijec zkušeně dopadl na nohy a pohotově vytasil sekeru. Jedna polovina dveří dopadla vedle něj a druhá se stále kývala na pantech částečně vytržených ze zdi. Ocitl se v malé předsíňce, z níž do stran vedly dvoje dveře. Jediné letmé rozhlédnutí stačilo, aby poznal, že tam nikdo není.
Záhy do dveří vešel Rodes. Zastavil se na prahu a s úsměvem lehce kopl do zbytku dveří. To už zničené panty nevydržely a i druhá polovina dveří se poroučela k zemi. “Používáš někdy kliku?” prohodil s ironií v hlase směrem k Bijcovi, ale ten na jeho otázku nereagoval, odešel ke dveřím nalevo a rázným kopnutím je vyrazil. “Tak asi ne,” řekl si pro sebe Rodes a následoval válečníka.
Ani v tomto pokoji nikdo nepobýva l. Byl daleko větší než předsíň a na první pohled poznali, že jde o jídelnu a kuchyň v jednom. Prohlížením se nezabývali, vytočili se na patě a vrátili se do předsíně.
Ještěrka hbitě vyběhl z úkrytu za keřem bezu a několika dlouhými skoky se přesunul v otevřeným vratům do stodoly. Opřel se zády o vnější stěnu vedle vchodu a s připravenou vrhací dýkou v ruce čekal na pomalejšího a daleko méně obratného Lemora. Když přiběhl, vtrhli společně dovnitř. S velikou dávkou opatrnosti pomalu postupovali hospodářskou přístavbou a očima prozkoumávali každý kout. Krom domácích zvířat ale nic živého nenašli.
Ze stodoly vedly do domu těžké okované dveře, ale nepodařilo se jim je nijak otevřít. Zřejmě byly zevnitř zajištěny závorou. Vrátili se tedy ven a Ještěrka zamyšleně obhlédl okolí stodoly. Dlouho přemýšlet nemusel. Na střechu mohli pohodlně vyšplhat po oporách na pěstování vína a ze střechy by se oknem dostali rovnou do druhého patra. Ještěrka, věren svému jménu, vyšplhal nahoru ohromnou rychlostí. Lemorovi to trvalo podstatně déle, ale vzhledem k tomu, že měl na sobě plátovku, to byl slušný výkon.
Ještěrka opatrně nakoukl oknem dovnitř. Rychle hlavu stáhl, protože vevnitř zahlédl děti, které jim v lese utekly a nějakou cizí ženu. Dovtípil se, že je to jejich matka. Na první pohled se Ještěrkovi zdála sympatická. Vypadala mladě a vůbec představovala ideál ženské krásy. Skoro mu až bylo líto, že ji bude muset v příštích chvílích zabít, ale nemohl dělat nic jiného. Práce je práce. Posuňky naznačil Lemorovi, aby se taky op atrně připlížil a pak mu tiše pošeptal situaci. Domluvili se na jednoduchém plánu. Ještěrka proskočí oknem a zablokuje dveře a Lemor se zatím také protáhne dovnitř. Předpokládali, že zabít děcka ani jejich matku nebude problém.
Když Breg s Teforem viděli, že již nemají koho krýt, rozeběhli se rovněž k hlavním dveřím. Stále však mířili na okna, kdyby náhodou někdo vykoukl. Proběhli prázdným dveřním rámem a pod nohama jim zapraskaly třísky dveří.
Instinktivně oba zamířili na dvě postavy, které vyšly z dveří nalevo. To se zrovna Bijec a Rodes vraceli z prázdné jídelny. I Bijec připravil sekeru k úderu. Naštěstí nikdo nezaútočil naslepo a jakmile se navzájem poznali, zasmáli se a sklopili zbraně.
Dason zrovna uskočil před bleskem a už na něj letěl další. Oba čarodějové se teď soustředili na něj a jeho druh tak mohl bezpečně doběhnout až k domu. Teď už měl Dason s úskokem veliké problémy a blesk jej jen těsně minul. Klopýtl o drn trávy a svalil se na zem. Věděl, že jestli chce přežít, nesmí zůstat na jednom místě . Bezmyšlenkovitě válel sudy stranou. Jiskřící střely se ztrácely v zemi vždy kousek za ním. Asket zaklel a přestal metat blesky. Pečlivě se soustředil na jiné kouzlo. Jeho bratra to překvapilo a i on přestal s vyvolávání blesků. Pozoroval Asketa a čekal, co udělá. Dason se ještě chvíli kutálel, ale záhy poznal, že smršť blesků ustala. Zastavil se a vyskočil na nohy.
Bari vše pozoroval od stěny domu a výkřiky povzbuzoval svého přítele. Asket napřáhl ruce a několik sáhů od Dasona se objevila zelená koule velikosti jablka. Stále rychleji se otáčela kolem osy a počala se zplošťovat.
Dason takovéhle kouzlo ještě nikdy neviděl, ale nehodlal ho poznat na svém vlastním těle. Rozeběhl se k nejbližšímu oknu. I Bari si uvědomil, že je venku poměrně dost zranitelný a tak se vyhoupl na parapet a skočil do domu. Dostal se do velikého sálu. Podle vybavení poznal, že se jedná o jakousi studovnu. V policích u stěn ležely spousty knih a v prostředku stála okolo stolu tři pohodlná křesla. Vevnitř rovněž nikdo nebyl a dál do d omu vedly jedny dveře. Bari stál u okna a sledoval přítele, který s vypětím všech sil sprintoval k domu. Koule se zatím roztočila šílenou rychlostí a změnila se na tenký disk o průměru okolo jednoho sáhu s ostrými okraji. Chvíli se ještě točila na místě, avšak v okamžiku, kdy už byl Dason na dosah domu prudce vyrazila na něj.
Bojovník běžel jak nejrychleji mohl. Neohlížel se, ale vystrašené Bariho volání mu říkalo, že si musí pohnout. Půl sáhu od domu vyskočil. Za zády slyšel svištění vydávané letícím kotoučem, který se při své obrovské rychlosti jevil jako jediná dlouhá zelená šmouha.
Bari zevnitř sledoval okno, ke kterému Dason běžel. Napjatě očekával, až proskočí dovnitř. Nejdříve však sklem proletěl zelený kotouč. Rozřízl čistě rám, sklo i kus zdi okolo a záhy se jako mýdlová bublina rozprskl na miliony zelených jiskřiček, které pomalu padaly k zemi. Záhy oknem proletěl i Dason. Respektive část Dasona od pasu nahoru. Kotouč ho v letu rozťal vedví. Nohy narazily do zdi a odrazily se do trávy a trup setrvač ností pokračoval v cestě.
Pohled na mrtvého a rozpolceného kamaráda byl dosti nechutný i pro zkušeného válečníka, jakým Bari bezpochyby byl. Chtělo se mu zvracet, ale rychle svou chvilkovou slabost překonal. Zvedl se a hnán novou silou a chutí po pomstě rozrazil jediné dveře, které z knihovny vedly.
Tefor a Breg zamířili na zavřené dveře a Bijec je vykopl. Otevřela se jim krátká chodba navazující na velikou místnost se spoustou nábytku všeho druhu. Zřejmě se jednalo o jakousi společenskou místnost, ve které čarodějnická rodina běžně trávila volný čas.
Prošli chodbou a konečně uviděli celý pokoj. Ani zde na nikoho nenarazili. Krom dveří, kterými vešli, tu stálo ještě schodiště do druhého poschodí a dvoje jiné dveře. Jedny vypadaly jako všechny ostatní dveře v domě a vedly do prostoru za předsíní, ze které sem vešly. Zato druhé si nezadaly z vraty do královské pokladnice. Těžké pokované bukové dveře zevnitř opatřené petlicí a několika zámky.
Právě druhé dveře pochopitelně upoutaly pozornost válečníků. Rodes si dal v hlavě pět a pět dohromady. Poznal, že za těmito vraty je jen stodola, ale ostatním to neřekl a jen pobaveně sledoval, jak Bijec sekyrou namáhavě odsekává zámky. Jen se usmál, když šéf družiny nedočkavě odhodil petlici a kryt střelci zatlačil do dveří . Ty se překvapivě lehce otevřely a všechny ovanul typický zápach stáje.
Bijec ještě očima projížděl dřevěnou stodolu, ale krom zvířectva nic nezahlédl. Najednou k nim zpoza druhých dveří dolehl třesk rozbíjeného skla a tupá rána. Bleskově se všichni otočili a opatrně kráčeli ke dveřím. Bijec se je chystal vykopnout, ale z druhé strany ho někdo předběhl. Jen těsně se vyhnul letícím deskám z rozbitých vrátek a napřáhl sekyru k útoku.
Bari vztekle rozrazil dveře a vřítil se do místnosti připraven rozsekat veškeré kouzelníky, na které narazí. Těsně kolem hlavy mu prosvištěla šipka. Sice ho netrefila, ale dost vystrašila. Kotoulem plavmo se vrhl dopředu. Někomu při tom podrazil nohy. Sevřel pevně jílec svého meče a vyskočil na nohy připraven zasadit nepříteli po slední ránu. Zarazil se. Na zemi pod ním ležel Bijec, sekyru připravenou k úderu.
“Málem sem tě, ty pitomče, zastřelil…” křičel na Bariho Tefor, ale za chvíli se rozesmál. Přidali se k němu i ostatní a Bari pomohl veliteli na nohy.
“Kde je Dason?” prohodil se zájmem Bijec. Bari se okamžitě přestal smát. Sklopil hlavu a zadíval se do knihovny na svého přepůleného přítele. Jeho druhové se také podívali na místo, kam Bari upíral oči. Dobrá nálada se rozplynula. Zavládlo mlčení a smutek.
Bijec jako první přistoupil ke schodišti. Vedlo rovně nahoru do malé místnosti s dvířky. Chtěl vykročit nahoru, ale Bari ho mírně odstrčil a prosmekl se okolo. Vyběhl nahoru s mečem v ruce a prudce sáhl po klice. Rodes na něj křičel, aby se zastavil, ale válečník nevnímal nic než touhu po pomstě. Jakmile se dotkl kovového držadla dveří, projela mu tělem mrazivá vlna. V okamžiku se proměnil v ledovou sochu.
I ostatní členové družiny zůstali stát jako zmražení. V každém z nich se prala zlost a lítost. Během jediné akce přišli už o dva dobré členy a to byli teprve na začátku. Bijec se rozeběhl po schodech nahoru. Chtěl kamaráda odtrhnout ode dveří v domnění, že tím zruší zaklínadlo.
Rodes věděl, že pokud by se Bijec svého druha dotkl, zmrzne také. Napřed se ale jen usmál a nic neříkal. Nečekal, že se Bijce zbaví tak lehce a tahle situace se mu náramně hodila. Teprve když se na Bijcově hrudi zhoupl medailon s rudým kamenem, polil jej smrtelný strach.
Ještě nikdy nikdo nevyvolal blesk tak rychle, jako teď Rodes. Plnou rychlostí jím švihl po zmrzlém Bariho těle.
Bijcova ruka se již skoro dotkla ledové postavy, když se v místnosti zablesklo a Bari se rozpadl na malinké kousíčky ledu. Bijec jen prohmátl vzduchem a nevěřícně pozoroval, jak se ledová tříšť, ve kterou se před několika okamžiky proměnil jeho spolubojovník a přítel Bari, zvonivě sype po schodech dolů.
Velitel se udiveně podíval na čaroděje a ve tváři mu visela nevyslovená otázka. “Proč?”
“Musel jsem to udělat… Kdyby ses ho dotkl, zmrznul bys taky,” vysvětloval Rodes a spěchal po schodech nahoru těsně následován oběma střelci. Bijec po chvilce i poděkoval, ale to už se Rodes zabýval zakletou klikou. Pokusil se identifikovat druh kouzla, kterým byla zakleta, aby mohl použít vhodné protikouzlo. Když už si byl téměř jist, že zaklínadl o odhalil, postavil se vedle něj Bijec a svým oblíbeným způsobem otevřel i tyto dveře.
Bijec se vítězně podíval na čaroděje, jakoby říkal že jeho verze je rychlejší a efektivnější, ale Rodesův vyčítavý pohled plný zloby mu říkal, že tentokrát něco pokazil.
Vyražené dveře ústily do chodby táhnoucí se po celé délce domu. Na pravou stranu z ní vedly krom dveří na schody ještě dvoje a na levou patery dveře.
Jako první vstoupil na chodbu Rodes. Málem uskočil leknutím. Na protější straně stál Asket a za ním jeho bratr. Zatím nic nepodnikli a jen klidně pozorovali vetřelce. Rodes před sebou pohotově vytvořil antimagickou clonu a rovněž vyčkával.
I Bijec, který vstoupil o něco později se mírně vystrašil. Hrdlo se mu sevřelo. Konečně přišel opravdový střet. Nejprve se chtěl s výkřikem vrhnout na oba nepřátelské mágy, ale byl moc vychytralý, než aby to opravdu udělal. Dobře věděl, že bez Rodesových ochranných kouzel a magické podpory by nepřežil ani vteřinu.
Střelci vešli opět společně. Znovu následovalo krátké leknutí a jen o malou chvilku později už hroty jejich střel mířily na nepřítele.
Obě strany vyčkávaly a pozorovaly soupeře. Nikomu se nechtělo zahájit boj na život a na smrt.
Ještěrka odstoupil do okna a skočil. Neproskakoval skleněnou tabulí poprvé, a tak už věděl, jak to udělat a nepořezat se. Vřítil se do místnosti jako uragán. Děcka se instinktivně schovaly za svou matku. Ještěrka se držel plánu. Jediným kotoulem se přenesl ke dveřím a opřel se o ně zády. V obou rukách svíral vrhací dýky a čekal, až se jeho př ítel protáhne oknem. Nespouštěl oči z ženy, která se uchýlila do rohu a chránila své potomky vlastním tělem. Koutkem oka však zahlédl nějaký pohyb na druhé straně. Rychle trhl hlavou. Právě včas, aby viděl, jak na něj letí ohnivá koule. Na poslední chvíli uskočil a koule narazila do dveří, což mělo za následek jejich vznícení.
Z temného rohu, odkud koule vyletěla vykročil starý muž. Ještěrka si domyslel, že je to Asketův otec. Měl hlídat Asketovu ženu a hlavně jeho potomky.
Ještěrka se pokusil vstát, ale blížící se stařík ho jakousi neviditelnou silou přirazil k podlaze. Pomalu k němu kráčel a tlak sílil. Ještěrka cítil, že mu za chvíli začnou praskat kosti, ale nemohl se pohnout, ani po čaroději hodit nůž.
Stařec však zapomněl na základní pravidlo boje, nekryl si záda. Ani žalostný výkřik ženy mu už nemohl pomoci. Lemor se totiž mezitím vsoukal do pokoje a jediným švihnutím meče kouzelníkovo staré a vyschlé tělo na prsou přesekl.
Ještěrkovi se o poznání ulevilo. Párkrát se zhluboka nadechl a vstal. Žena se opravdu bála. Znatelně se chvěla a nemohla ani vykřiknout, jak se jí svíralo hrdlo. Instinktivně popadla židli a napřáhla ji před sebe. Ještěrku to nijak nezastrašilo. Ledově klidným krokem se blížil. Pomalu, krok po kroku se přibližoval a po celou dobu ženě upřeně hleděl do očí. Pak to přišlo. Prudkým pohybem levačky ženě vyrazil židli a jediným rychlým švihem pravačky jí rozpáral krk. Bylo to, jako když se chameleon pomalu blíží k mouše a pak ji bleskurychlým švihnutím jazyka polapí. Právě podle těchto typ ických útoků a podle nepopiratelné obratnosti mu přezdívali Ještěrka.
Děti se pochopitelně vyděsily. Instinktivně se rozeběhly ven. Kluk však zvolil cestu v dosahu Lemorovy čepele a po několika krocích se sesunul k zemi s rozbitou lebkou. Holčička měla více štěstí. Poskočila rozbitými a stále ještě doutnajícími dveřmi na chodbu. Ještěrka hbitě skočil za ní.
Breg pečlivě mířil. Byl připraven kdykoli vypustit šíp rovnou na Asketovu hlavu. Z prvních dveří nalevo se ozvalo řinčení rozbitého skla. Asket, dosud ledově klidný, dost znejistěl, když mu tento zvuk dolehl k uším. I ostatní hluk překvapil. Nejvíce Tefora. Prst, který křečovitě držel na spoušti kuše mu leknutím nepatrně cukl a citlivý mechanismus zbraně spustil. Šipka zasvištěla chodbou, ale Asketův brat r se jí lehce vyhnul.
Začala nelítostná přestřelka. Breg pálil na čaroděje šíp za šípem, ale ti jim stihli nejen uhýbat, ale ještě nazpět sesílat blesky. Rodesův štít však pracoval dokonale a jiskřící střely se o něj vždy jen roztříštily.
Občas vystřelil i Tefor, ale ostatní zatím jen čekali.
Přišel další nečekaný zvrat. Dveře, odkud předtím vyšly zvuky rozbíjeného skla, se roztříštili a vzplály silným plamenem.
Asket působil silně nervózním dojmem. Aniž přestal uhýbat střelám nepřátel a kouzlit, kráčel pomalu vpřed, blíž k vetřelcům.
Teforovi se znovu podařilo nabít kuši. Pečlivě zamířil na hruď blížícího se čaroděje. Spoušť cvakla a šipka si razila cestu vzduchem. Nedoletěla ani do poloviny a něco jí zkřížilo dráhu. Byla to hlava Asketovy dcerky, která zrovna vyběhla na chodbu. Ozvalo se jen křupnutí její tenké lebky a holčiččin slabý sten.
Kousek za ní se z pokoje vyřítil Ještěrka s dýkami v obou dlaních. Napřáhl se, aby děcku zasadil smrtelnou ránu, ale to se jen bezvládně sesypalo k zemi. Dost ho to zaskočilo a až teď si všiml, že nalevo od něj stojí Asket s bratrem a napravo Bijec se zbytkem družiny.
Na chvíli se pro všechny téměř zastavil čas. Hleděli na mrtvé tělíčko uprostřed a nikdo se nedokázal pohnout.
Rodes pozvedl oči na Asketa. Třást se vztekem a nenávistí, pěsti pevně sevřené, až mu zbělely klouby a ve tváři děsivý výraz. Rodesovi se zdálo, že Asketovy ruce začínají rudě svítit. Pak si to už nemyslel, věděl to jistě.
Breg se najednou rychle vzpamatoval. Chtěl využít situace a rychle za sebou vyslal na Asketa dva šípy. Čaroděj se ani nepokusil uhnout. Až když střely doletěly blízko, máchl rudě žhnoucíma rukama a postupně je obě chytil, jako by to nebyly rychle letící šípy, ale jen padající sněhové vločky.
Ačkoli jen Rodes přesně věděl, co se tu právě děje, všichni se začali bát toho, co právě viděli.
Ještěrka nehodlal zjišťovat, co se bude dít dál a skočil zpět do místnosti, odkud přišel. Ve dveřích se málem srazil s Lemorem, který se zrovna chystal jít ven, ale Ještěrka mu jasně vysvětlil, že jedině rychlý útěk ho může zachránit.
Z Asketových očí vyšlehlo červené světlo. Ohromnou silou a rychlostí mrštil chycené šípy po Teforovi. Ten neměl nejmenší šanci nějak zareagovat a v mžiku visel přišpendlený na zdi.
Bregovi selhaly ruce a luk mu vypadl na ze m. Stejně cítil, že ho už nebude potřebovat. Bijec sekyru sice přímo nezahodil, ale už ji nedržel v bojové pozici.
“Na co, kurva, čekáte?” zařval Rodes. “Vypadněte! Tohle nemůžeme vyhrát…”
Na druhou pobídku už nečekali. Breg na schodiště dokonce skočil ve snaze dostat se co nejrychleji pryč. Bijec si s útěkem také pospíšil, ale stále v něm zůstalo dost bojovnické chladnokrevnosti, než aby se k nepříteli otočil zády. Vycouval z místnosti a na schodech se dal na zběsilý úprk.
Jakmile Asket viděl, že utíkají, hrábl jednou zčervenalou rukou do zdi a poslal za nimi spršku cihel a kamení. Rodes zesílil štít natolik, aby jím už nemohla projít ani žádná nemagická věc, ale sám necouval, bránil schodiště, aby měl Bijec dost času na útěk.
Asket si jej skoro nevšímal. D ošel k místnosti, ve které se ukryla jeho žena s dětmi. Pohled na vyvražděnou rodinu ho ještě více rozběsnil. Teď už rudě zářil celý. Vešel zrovna ve chvíli, kdy Lemor prolézal oknem ven. Zářící čaroděj mu v tom rád pomohl. Ohromnou tlakovou vlnou ho i s kusem okolní zdi odmrštil daleko do lesa.
Rozzuřený čaroděj se vrátil na chodbu. Překvapilo ho, že Rodes tam stále je a blokuje cestu ven. I jeho bratr dosud stál na opačném konci chodby a zíral na Asketovo běsnění.
“Nepustím tě bez boje,” pronesl Rodes a aby dodal svým slovům důraz, zaujal bojový postoj, pevně sevřel svou bojovou hůl a zrušil magický štít, který stejně Asketa nemohl zadržet.
“Teď na tebe nemám čas, ale vrátím se,” odpověděl posměšně Asket, poklekl a udeřil pěstí do podlahy.
Bijec seběhl do přízemí a pomohl na nohy Bregovi po jeho krkolomném skoku ze schodů. Díval se nahoru, ale Rodes se neobjevoval. “Hraje o čas,” odtušil Bijec. “Musíme rychle pryč!”
Vyběhli k předsíni, ale strop nad nimi se probořil a rovnou mezi ně dopadl Asket. Oba instinktivně uskočili. Kouzelník se otočil na Bijce, který mu logicky připadal nebezpečnější, než střelec bez luku.
Breg sevřel v dlani jeden ze šípů a vytáhl jej z toulce. Hrot se stále ještě zelenal zaklínadlem, které na něj v lese seslal Rodes. Stačí jediné škrábnutí a je po něm, proletělo mu hlavou. Švihl šípem jako dýkou. Mířil na mágův krk.
Asket strnul. Jeho rudé světlo pomalu pohasínalo a z rány se po těle pomalu rozšiřovalo zelené zabarvení. Klesl na kolena a pravačkou šíp vytrhl. Zelenat ale nepřestával. Křičel a svíjel se v křečích.
Právě v tomto okamžiku seběhl dolů Rodes. Postavil se vedle Bijce a pozoroval, jak Asketa opouštějí síly.
Ještěrka se pustil prkenného stropu a seskočil na podlahu vedle Asketova mrtvého syna. Chtěl utéct dírou, která po Asketově zásahu zbyla místo okna, ale vyrušily ho kroky na chodbě. Pohotově uskočil stranou od dveří a opatrně sledoval, co se venku děje. Okolo proběhl Asketův bratr. Ještěrka se za ním nenápadně rozběhl a na začátku schodiště mu vrazil dýku do zad. Čarodě jovo tělo se s hlukem skutálelo dolů.
Ještěrka se vítězně opřel o zábradlí a podíval se dolů. “Tak a je po nich. Jdem si pro odměnu, ne?”
Asket s velikým úsilím pootočil hlavu. Spatřil bratra, mrtvého bratra, člověka, se kterým prožil téměř celý život, svého mladšího bratra, kterého vždy chránil… V jediném dni mu tihle hajzlové zabili otce, ženu, děti a učně a teď i bratra. Ne, tohle nemohl nepotrestat.
Jeho zloba popřela veškeré zákony magie. Znovu se rudě rozzářil a zelená barva ustupovala, až úplně zmizel a. S novou silou povstal.
Všem ostatním spadla čelist. Pokud ho nezabilo zaklínadlo, které spolehlivě likviduje veškeré magické tvory, tak co tedy?
Rudá postava se zadívala na Brega. Ten se marně snažil za zády skrýt toulec s šípy, na kalhotách se mu v místě rozkroku objevila mokrá skvrna a rychle se šířila.
Asket jen zvedl ukazovák vzhůru, ale i to mělo strašlivé účinky. Brega nenahmatatelné síla katapultovala do stropu. Rozprskl se o prkna a částečně ho tlak propasíroval i do druhého poschodí.
Pak přišel na řadu Ještěrka. Jeho smrt nepostrádala originalitu. Asket zařídil, aby se schodiště odspoda srolovalo a tím rozmačkalo i nebohého Ještěrku.
Rodesovi se před očima promítal život. Všechny scény se odvíjely moc rychle, než aby jim mohl věnovat pozornost. Jedna epizoda ho ale zaujala, ta na kterou si vzpomněl v lese. Stejná situace, on vprostřed, okolo čtyři nepřátelé a opodál mnich s dalším válečníkem. V hlavě hučení, smrt nablízku. Obraz se najednou zaostřil. Už rozeznával tváře. Jeden z válečníku byl Bij ec, druhý Bari, ostatní dva byli jen najmutí žoldáci, jejich jména neznal. Mnicha jménem také neznal, ale muž po jeho boku byl Ještěrka osobně. “Vzdej se,” poroučel Bijec povýšeně, “a možná tě necháme žít.” “Vzdávám se,” rezignoval Rodes, jelikož stejně nemohl nic dělat. Bijec mu k nohám hodil kulatý medailon s čirým kamenem uprostřed. “Víš jak se to používá?” Rodes přikývl, ale nechtělo se mu udělat to co po něm Bijec chtěl. Bijcův pohled však mluvil jasně-nesnesl odpor. Kouzelník sebral medailon a zadíval se na něj. Pomalu přejel jeho ostrou hranou po bříšku palce. Z čerstvé rány okamžitě začala řinout krev. Rodes na palec přiložil medailon. Kámen v jeho středu do sebe okamžitě vsákl mágovu krev a zabarvil se jí do ruda. Bijec nastavil dlaň a Rodes mu amulet podal. Velitel si jej pověsil na řetízek na krk a pokynul druhům, aby složili zbraně. Mnich se na něj nechápavě podíval, “jeden kouzelník v družině přece stačí…” “To máš pravdu,” potvrdil klidně Bijec a kývl na Ještěrku. Ten věděl, co má dělat. Jediným bleskově rychlým tahem dýky prořízl mnichovi hrdlo. Rodes už neslyšel v hlavě žádné hučení. Chtěl kouzlit, chtěl útočníky zabít, ale nemohl. Spoutal svůj život s medailonem. Na jeho nositele zaútočit nemohl a zničit ho by znamenalo zabít se. Pak vzpomínky nabraly zase rychlý spád. Léta pokorných služeb Bijcovi a jeho tlupě. Pomáhal jim při jejich práci, při odstraňování kohokoli. Nebylo pro ně důležité, jestli si ten který dotyčný cíl zaslouží zemřít. Důležité bylo jen to, kolik jim zaplatí zadavatel práce, pak udělali cokoli. Specializovali se pak převážně na snižování stavů nepohodlných kouzelníků. Jednak proto, že to byl výhodný kšeft, protože v té době už kouzelníky neměl nikdo moc v oblibě, zato početná skupina lidí je z různých důvodů přímo nenáviděla, a právě tato skupina vyhledávala služby Bijcovy bandy, a jednak taky proto, že Bijec sám čaroděje bytostně nesnášel, i když se nikdy nezmínil proč. Rodes jim nechtěl pomáhat, ale musel. Stal se otrokem medailonu, potažmo tedy Bijce.
Konečně se probral zpět do reálna. Stál Bijci po boku, čelem proti maximálně rozzuřenému Asketovi. Teď nebo nikdy, řekl si. Možná zemře, ale aspoň svobodný. Zahodil hůl, zrychlen narychlo vyvolaným kouzlem proskočil okolo Bijce a strhl mu z krku medailon. Udělal kotoul, znovu se odrazil a proskočil ven oknem.
Velitel se probral ze strnulosti. Neutíkal však. Pevně sevřel sekeru a připravoval se na boj.
Rodes se kus od domu zastavil a podíval se zpět. Bijec tam stál připraven jít na smrt, ale nebál se. Tohle bylo osobní. Asket přišel o rodinu a Bijec o svou družinu, která pro něj nebyla o nic méně důležitá. Rodes se zamyslel. Bijec vlastně nebyl tak špatný. Dalo by se říct, že jako velitel byl vlastně víc než dobrý. Nemohl ho nechat zemřít v tak nevyrovnaném boji a navíc čím déle budou bojovat, tím více času bude mít na útěk. Zmobilizoval poslední zbytky své magické energie a seslal na Bijce nejsilnější ochranné kouzlo, jaké znal. Tohle trochu vyrovnalo poměr sil.
Asket vycítil, že s kouzly už na Bijce nevystačí. V ruce se mu objevil plamenný meč. Bijec zaútočil. Jeho zakletá sekyra se střetla s mágovým mečem.
Rodes nehodlal čekat na výsledek boje. Otočil se na patě a odběhl do lesa. Znovu získal svobodu. Jeho plán byl jednoduchý, někde se pořádně vyspat, načerpat nové síly a vrátit se domů…
|
|
|
