Když Amor odzbrojen ulehl snící,

Šanci svou družka Dianina nezmařila

A pochodeň vášeň lásky vzněcující

Do chladné lesní tůně pohroužila

Jež za svůj vzala její lásky oheň,

Žár věčný, vytrvalý a nepoddajný

Proměnil ji v zázračnou léčivou lázeň

Na kdejaký zlý neduh cizokrajný

Však před zrakem paní mé plamen znovu vzplál

Tu kluk ten zkusil její moc na prsou mých

Bolestí soužen já rychle v černý les se hnal,

V zázračnou moc vody její doufaje

Však bez úspěchu, lék můj ten nachází se tam

Kde Amor znova nabil svou zbraň – před zrakem mé paní.

Lékař John Smith si v duchu recitoval Shakespaerovy verše, aby se uklidnil, ale moc mu to nepomohlo. Jelikož mu – patrně vlivem okolností – vytanul na mysli právě tento sonet a žádný jiný, jenom se ještě více rozčílil.

Pochodeň lásky? No jasně. Každému gentlemanovi ční mezi nohama a dává mu setsakramentsky zabrat. Hoří, hoří, plápolá, ale kam s ní? Do chomoutu se kvůli tomu hned každému nechce a spořádaná dívka si, jak káží dnešní mravy, od muže nechá před svatbou nanejvýš tak políbit ručku. Kam tedy s tím klackem? Kde si zchladit žáhu? Máš kliku, žiješ v Londýně a devatenácté století se zvolna chýlí ke konci. Co to znamená? Že levných kurev je okolo k mání habaděj. Jistý Michael Ryan jich tu v roce 1839 napočítal na osmdesát tisíc. Některé se prodávaly jen tak na ulici, jiné v některém z 5000 lepších i horších bordelů. Slušná čísla, když uvážíme, že tohle královské město mělo v té době jen nějaké dva milióny lidiček. A to bylo před nějakým půl stoletím. Za tu dobu se naše metropole pořádně rozrostla. Londýn – město kurev. A chlap si v něm jde užít. Zaplatí, a nezajímá ho ani trochu, proč to ta holka dělá. Že sem třeba přišla v  patnácti letech z venkova, aby nastoupila do služby u některé z „lepších“ rodin. Dostala svou malou komůrku bez oken, paní domu ji ve dne zasvětila do jejích každodenních povinností, a večer ji pán přišel poučit ještě o jedné službě. Když se ti to holka nelibí, sbal si svých pět švestek a marš na ulici – jako by to nebylo jedno. Stejně se tam ocitla, když na ní panská služba začala být vidět. Tak kam teď? K andělíčkářce nebo počkat, až se to narodí a pak to šoupnout do některé z „dětských farem“, kde bude s největší pravděpodobností utýráno k smrti? To je jedno, hlavně, ať to mám z krku. Teď se musím nějak postarat sama o sebe. Jak? No, u pánů jsem k tomu musela za jedny prachy ještě uklízet, tak proč to nezkusit bez toho uklízení? Pravda, jako služka jsem byla pořád „počestná dívka“ ale co mi teď ještě záleží na nějaké počestnosti? Domů se vrátit nechci a ani vlastně nemůžu – co bych tam dělala? Tam žádná práce není.

Tak tak, pane. Pokud jsi ji sbalil na ulici, tak věz, že její životní příběh je s nějvětší pravděpodobností právě takový. Nechce u toho zůstat. Považuje to pouze za dočasné řešení. V skrytu duše doufá, že si něco málo našetří a pak si třeba otevře někde na předměstí, ve čtvrti, kde ji nikdo nezná, malý krámek. Vedle toho pak sní ještě také o tom, že to budeš třeba právě ty, kdo se do ní zamiluje, z tohodle bahna ji vyzvedne a pojme ji za svou zákonitou manželku. Jasně – na něco takového ty nemáš ani pomyšlení. Však ona v to taky moc nedoufá. Ví jak to chodí. Je to prostě jen takový krásný sen. Ale ten první – ten by možná mohl vyjít – kdyby ji v jednom kuse někdo neokrádal a kdyby nebyla chytila ten syfilis, který teď, ač nerada, předala i tobě.

Možná máš rád pohodlí, milý pane, a tak jsi se raději zavítal do veřejného domu. Schází se tam vybraná společnost, vždycky je tam něco dobrého k jídlu i pití a holky si tam můžeš pořádně prohlédnout a v klidu si vybrat. Je to sice o dost dražší, ale ty na to máš. Ty nejsi jen tak někdo. I v bordelu jsou to většinou samé bývalé služtičky. Ale ne všechny. Jsou zde také mladičké dcerky místních prostitutek, které se kurvami vlastně už narodily. Jsou tu také dívky unesené od rodiny a držené zde násilím. Dávno už se nevzpouzejí, dávno už se nesnaží utéct. Po měsících strávených v temném sklepení, po hodinách znásilňování a bití už zapomněly, kým kdysi byly. Dnes jsou to už kurvy jak se patří, které ti splní každé přání. Nestarej se o to. Co je ti nich? Tvojí jedinou starostí je užít si a nechytit přitom příjici. Ovšem to první mnohonásobně převažuje nad tím druhým. Takže do toho jdeš hlava nehlava a vidíš – máš ji mít.

A už ti ta tvoje pochodeň zase plane jasným ohněm. Tohle je však oheň poněkud jiného druhu. Tohle opravdu pálí. A bude pálit čím dál víc. Teď teprve bys potřeboval zázračnou studánku, která by tě vyléčila. Dřív to byl jen strašák, teď je z toho realita. Říkal sis – já si dám bacha, mě se to nestane. Teď se začínáš starat. Říkáš si – kde se to tu vlastně vzalo? Bylo to tu s námi odjakživa, nebo to přivezl Kolumbus z Ameriky? Pomohlo by ti k něčemu, kdybys to věděl? Moc ne. Za to průběh nemoci, ten znáš nazpaměť – je to tvoje noční můra.

Teď jsi na začátku – na ptáku ti vyrazil nádherný tvrdý vřed – chancre. Svědí to, ale ty víš, že se zahojí, i když si ho nebudeš všímat. Možná po sobě zanechá malou jizvičku, ale tak jako tak bude za pár týdnů pryč. Tím to ale nekončí, tím to zdaleka nekončí, a ty to dobře víš! Jestli rychle něco nepodnikneš, objeví se ti na dlaních a chodidlech narudlá vyrážka, která se může rozlézt po celém těle. K tomu se přidá horečka, bolesti v krku, bolesti hlavy, bolesti kloubů, nechutenství, ubývání na váze a vypadávání vlasů. Bimbas ti bolestivě nateče a cosi ti z něj začne vytékat. To už bude, chlapče zlatý, za pět minut dvanáct. Pravda, není to beznadějný – pořád máš zhruba tak padesátiprocentní šanci, že u tebe třetí stadium nikdy nepropukne a svůj život dožiješ v klidu a pokoji s latentním syflem v těle. V opačném případě se máš na co těšit.

Nemoc se ti zahryzne do všeho, na co dostane zrovna chuť – do kůže, kostí, mozku, míchy, nervů, srdce i cév. Po celém těle i uvnitř těla se ti rozjedou nádory stravující tvé maso i kosti. Pokud nebudeš mít sílu hodit si mašli a budeš ještě při smyslech, budeš se v skrytu duše modlit aby se ti některý z nich zakousl do srdce, jater či mozku a rychle to s tebou skoncoval.

Spočítaný už to totiž máš tak jako tak. Jde jenom o to jak a kdy. A co všechno ještě zkusíš. Kroucení kostí. Postupnou paralýzu. Možná i šílenství.

Mažeš si ptáka šedou rtuťovou mastí. Polykáš rtuťové pilulky. Co mě zabije dřív? říkáš si. Merkur anebo Venuše? Prej když se přeřízne panna, nemoc ztratí sílu. Nikdo už nikdy nezjistí, kde se tu ten blábol vzal. Možná přežil z dob, kdy bylo zvykem obětovat panny při každé příležitosti. Nelámeš si hlavu nad otázkou, čím by tě ta panna vlastně měla vyléčit. Svou krví? Je snad panenská krev jiná než ostatní? Jo, kde se tu tady ta pověra vzala? Když jsem tak po tom šel, našel jsem jeden návod, kde to bylo ještě trochu jinak: „Kup si černou pannu rovnou z lodi…“ Proč černou? Proč rovnou z lodi? Prej když v Africe někdo chytí syfla a pak dostane malárii, pokud přežije záchvaty prudké horečky, příjice se ztratí. Nemoc zabije nemoc. Možná by stálo za to tímhle směrem bádat. Možná bych se měl vydat do Afriky… ale co moji pacienti tady? Přísahal jsem pomáhat, dokud mohu. Ale copak mohu? Kdyby byla moje teorie správná, mohl bych mít v ruce lék třeba už za rok. To by stálo za to. Ani prachy na cestu bych nepotřeboval. Nechal bych se najmout jako lodní felčar, dál by se vidělo. Ne, ne. Já nejsem žádný dobrodruh. Taky bych tam mohl velice rychle natáhnout bačkory. Kdo se pak postará třeba o tuhle holčičku tady? I když – co já pro ni vlastně můžu udělat? Ještě jí není dvanáct. Ještě je pod zákonem. Ani tak pedofilní zákony, jako máme v naší staré dobré Anglii, některým nestačí. A ještě musí holku nakazit. Kdopak to asi byl? Její fotr nebo strejček? Copak matka – ví o tom? Určitě ví, ale tváří, se jako že nic. Hloupá ženská – nevzdělaná, negramotná. Možná taky svého času šlapala. Teď dává nejspíš vinu holce – malá kurva, myslí si. Kdyby na starýho nedělala oči, nechal by ji na pokoji. Blbost. Syfla si chtěl vykurýrovat. A proč chodit do bordelu, kde by mu nejspíš podstrčili nějakou desetkrát přešitou, když tu je tenhle kvíteček hezky po ruce a zadarmo? Jednou z ní stejně bude kurva, tak je to vlastně jedno. Teď ji sem máma přitáhla ji sem jenom proto, aby jí holka doma v jednom kuse nekňourala. Teď čeká, co jí řeknu. Mám ji říct pravdu? Co s tím udělá? Nad incestem ráda přimhouří oči, ale syfl, to je něco jiného. To je přízrak smrti, Kainovo znamení. A co ty, stará, ty ho ještě nemáš? Tak to možná nebyl fotr a přece jenom strejček… Ty ovšem doma syfilitičku nechceš, to je jasná věc. I když je to tvoje dcera. Co na tom? Takových fakanů máš doma ještě sedm. Mít tak alespoň o jeden hladový krk míň – a příjice je dobrá záminka. Vlastně, ani ne tak ta příjice, jako to znásilnění. Stačí to nahlásit úřadům, a ty už se postarají. Po viníkovi nijak zvlášť pátrat nebudou. Za holku šoupnou pěkně do pasťáku. Tak se to u nás totiž dělá – když se zjistí, že byla zneužita nezletilá, je třeba ji v prvé řadě izolovat od „zdravého jádra“. Určitě se jí to líbilo, určitě si to náramně užívala, když po ní ten upocený, přiožralý staroch skákal. Teď by mohla „nákazu“ šířit dál. Bacha na ni, tu malou čůzu. Co tedy pan doktor udělá? Zatváří se povzbudivě, a ledabylým, tónem prohodí:

„To nic není, matko. Dohlédněte na to, aby se častěji myla, dávejte jí na tu tadyhle tu mastičku (ano, je to rtuť, ale to vám nebudu říkat) a tady z tohodle jí dělejte čaj (sarsaparilla – nikdo neví, jestli to pomáhá či ne, ale každopádně to neškodí – tak proč to nezkusit). Za týden ať se mi přijde ukázat. Může sama – trefíš sem, viď? Výborně. Tak za týden.“

Holka vypadá rozumně. Bez matky to půjde snáz. Dám jí parní lázeň a vymyslím si k tomu nějakou pohádku. Snad se mi podaří podat to tak, aby o tom holka nikde nevykládala. Když ne, tak ne. Nejsem čaroděj. Zázraky neumím. Moje možnosti jsou naopak velmi, velmi omezené. Navíc tě musím kurýrovat tajně. Pravda, můžeš nákazu šířit dál – to je trošku problém. Ale co já s tím můžu dělat? Mám tě přece jen poslat do to pasťáku? Možná by ti tam bylo líp než doma… tak moment, prrr… já ty ústavy znám. Kdybys byla zdravá, tak by to pro tebe snad mohla být alternativa, ale takhle… ne, ne. Ty jsi z hlediska naší svaté společnosti už jednou pro vždy odepsaná. Já jsem jedinej člověk na tvý straně. Ani vlastně nevím proč. Záleží mi snad na tobě? Vůbec tě neznám. Vím, že stejně skončíš špatně, tak proč se angažuju? Asi ze vzdoru. Jsem takový věčný rebelant proti všem a všemu. Nemám tenhle svět a tyhle lidi rád a tak pomáhám těm, kteří jsou mimo. Strýček ti snad už dá pokoj a když ne, nemá už co ztratit – teda spíš chytit, hehe – nejapný žert, omlouvám se. Když na tebe vleze někdo jiný – dobře mu tak. I když – takový hovado pak bude zase nejspíš hledat nějakou tu pannu, který by ho zázračně vyléčila. Je to těžká volba. Jak já k tomu vlastně přijdu, že mám o těchle věcech rozhodovat? Chudý, bezvýznamný felčar. Mám dávat klystýry, předepisovat mastičky a o víc se nestarat. Jak je možné, že zrovna já mám tu moc rozhodovat o něčím životě? Já se o nic takového nikoho neprosil. Já nic takového nechci. A přesto musím. Jenom na mně a na nikom jiném závisí, zda tato dívenka stráví příštích několik let v něčem hodně podobném vězení, přestože zatím vůbec nic špatného neprovedla. Když ji tam ale nepošlu, jiná, stejně nevinná a křehká dívenka možná kvůli tomu smrtelně onemocní a já, nebo jiný lékař bude tuhle otázku řešit znova. Co mám tedy dělat? Kdybych věřil v Boha, pomodlil bych se tou nejvroucnější modlitbou a doufal, že mi správné rozhodnutí vnukne Všemohoucí. Ať bych se nakonec rozhodl jakkoliv a s jakýmikoliv důsledky, uklidňoval bych se tím, že to nebylo vlastně rozhodnutí mé ale Jeho. Má osobní zodpovědnost by byla snížena na minimum. Kdo však sejme břímě ze zapřísáhlého ateisty? Kdybych byl takzvaně loajální a zákonů dbalý občan, zachoval bych se tak, jak mi ukládají zákony a vyhlášky. Poslal bych holku do pasťáku bez dlouhých cavyků. Proč bych o tom měl hloubat? Rozhodli o tom jiní, povolanější. Mě, řadovému občánku, přece nepřísluší zpochybňovat rozhodnutí zákonodárců. Zákony jsou určitě napsány tak, jak je to pro společnost – tedy i pro mě a tuto dívku – nejlepší. Ano, byl bych zase z obliga. Jenže nejsem. Já seru na parlament i na královnu. Proč? Prostě to tu nemám rád. Anglie je největší parazit světa. Po celém světě krademe a vraždíme a ještě máme tu drzost prohlašovat, že šíříme civilizaci. Cožpak se nám o ni někdo prosí? Co kdybychom nejdříve zkusili zcivilizovat sami sebe? Alespoň do té míry, aby mi do ordinace nechodily desetileté holčičky nakažené příjicí a já o nich nemusel rozhodovat. A už jsem se rozhod – nikomu to neřeknu. Alespoň ne hned teď. Je to nejen mé právo, ale dokonce i povinnost – lékařské tajemství, víme?