Zvony bijí do zvadlých stromů

svlékáme růži do naha samoty

babiččina kůže celá zvrásčivělá

poslední sen co nejde pít

v tratolišti ztracených roků.

Rvem se o zkažený svět

tíhou polámaných bylin

a lidskost vadne na zahrádkách

vykostěných hladin

kamenných madon

v kolejištích bílých papírů.

Chtějí nám zakázat sny

tiše nás vraždí v půlnočních tunelech

sedřených jak kmeny do pil

a prázdných rukou bez prstýnku

snažící se měnit malbu života

dokonalých aktů.

 A my zatím trefujeme

 kulkami sebe.