|
| |
 |
Akvárium
Autor: alamaj () - publikováno 2.2.2001 (13:07:34), v časopise 13.2.2001
|
|  |
Kdyby se všechny smutky měly vylít z břehů, kdo by to ovlivnil? Kdo dá povel pro tento nezvratný běh přírody?Z nebes se snáší na zem krůpěje rosy, nemůžu spát a ležím tu jako uschlý kus borovicové kůry, ze které jsem tolikrát čerpala sílu, tolikrát se chladila v jejích větvích,nesčetněkrát ji prosila o odvahu.Ona mi byla útěchou.Hned vedle ní stojí jabloň.Královna mezi stromy.Spojeny nezničitelným poutem.Nezruší je ani mráz, ani vítr či déšť. Natož pak slunce svit. Mohou jim ublížit jen ti, kteří se zvou lidmi.Modrá světla z krabic či plechovek nesměle blikají do tmy velkoměsta.Toužím se vrátit ke svým dvěma sestrám a dítěti, jímž je šípkový keř.Ten rozkvétá jen občas, ale pak jeho rudé květy a maličká zrnka lásky ozáří ten pustý prach civilizace. Kráčím svou cestou jako každý z lidí.Nikdo není, aby osušil mé slzy.Vracím se k mému království.Znají ho jen ti, kteří v něm rostou, žijí a zpívají svoji nevyslovenou píseň.
Proletěl nad hlavou a jeho část se mi zvolna snesla do dlaní.Je cítit kouřem dálek, vlhkostí jeho cest a teplem jeho těla.Obracím se zády k těm, kteří mi radí:"Nech toho, nebuď blázen!" Ale nikdo z nich se mě nezeptal, jestli chci být jako oni,jestli mě ta "jinakost"bolí, ubíjí, ničí, či naopak naplňuje nadějí a víroú v mou zahradu.
Ale na druhou stranu je to dobře, protože bych nebyla sto jim odpovědět.Nevím totiž, zda si to vše jen nepředstavuji, zda má zahrada je a já mám od ní klíč.
V těchto pochybnostech se toulám mezi pojízdnými klapkami jednoho velikého stroje, který svou syntézou tvoří dokonalý celek, úplně přesný, ale přesto omylný.
Usedám pod větve a pomalu upadám do mikrospánku. Ony mě hladí po tváři a v poryvech větru zpívají tichou píseň. Zahradou, tak zvláštně tichou, se nesou tóny strun, na které hraje vítr a srdce. Probouzím se...
Nevím, jak dlouho tu ležím.Tělo jakoby mi nepatřilo, cítím se divně těžká, přičemž mysl odletěla na křídlech mého zpívánka. Snažím se ji polapit, ale zaplétám se do labyrintu Chodeb srdce.Jedna se zdvihá k nebesům, další zvolna či přímo klesají, či se mi propadají pod nohama a já v tu chvíli mizím v mlhoprázdnu... |
|
|
