Splín stíhá stín,
srdce uvědomění se zastavuje
nad šedavými zbytečnostmi.

Každého večera kapky smutnící rosy upustí
do horoucího ticha "jejich" myšlenek.

Ne tak ne!

To už přechází nad sněním mrak
a zakrývá ty největší snílky.
Ať zas odtáhne a oni zůstanou.
S nimi bude svět, jaký má být.

Ten vypřátý!