Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 29.12.
Judita
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Jak "snadné" je žít - závěrečná část
Autor: Anah (Občasný) - publikováno 25.3.2004 (08:55:20)

   

 

                                           *****pokračování****

 

 

 Byla středa. Iveta šla právě od Lutterů a pospíchala na autobus. Začalo drobně pršet. Deštník si samozřejmě zapomněla. V létě by jí byl déšť příjemný, ale teď? Koncem února? Zachumlala se o to víc do kabátu a vzala to zkratkou přes park. V tom se jí zastavilo srdce. Nestojí tam náhodou Radek?, prohlížela si kluka s deštníkem. Zastavila se. Co teď? Najednou měla příšernou chuť s ním alespoň chvilku mluvit. V duchu přemýšlela, co by mu asi tak měla říct. Problém se ale vyřešil sám. Přes silnici přeběhla nějaká nohatá dáma a namířila si to přímo k němu. Krátce se políbili a Radek ji schoval pod deštník. Zavěšeni do sebe pak kráčeli parkem pryč. Iveta tam stála jak opařená a po tváři jí stékala slza. – Stalo se Vám něco, zeptal se jí jeden zvědavej dědula. Iveta zavrtěla hlavou a utřela si oči. Jenomže slzy padaly jedna za druhou. Ani netušila, jak to může bolet, vidět Radka s jinou ženou. Myslela si, že už je to pryč. A pak když ho viděla, jako by se to všechno vrátilo. Ty smíšené pocity, když na něho čekala při prvních schůzkách, to marné čekání, když nepřišel v noci domů, zklamání z něho, to všechno se teď Ivetě honilo hlavou. A teď ho má jiná holka. Už nepatří Ivetě. Patří jí. Té nohaté krasavici v kožichu. Jestlipak ji taky tak hladí po vlasech, nebo jí čte z knížek. Vykládá jí jak je krásná a jenom jeho? Ivetě se žárlivostí kroutily vnitřnosti. Seděla na lavičce v parku a brečela. Po nějakém čase jí začala být zima. Autobus už jí dávno ujel.  Zašla si na horký grog do baru za parkem.  Musela vypadat příšerně. Jak zmoklá slepice, která je navíc celá ubrečená. Bylo jí to jedno. Hlavně, že je v teple. Sedla si úplně do rohu a objednala si. Sledovala lidi okolo. Někteří z nich patřili mezi stálé štamgasty. Dobře je znala. Kolikrát sem s Radkem zašli na kus řeči. Dala si ještě pár panáků . Když byla dostatečně vnitřně prohřátá, vydala se domů. Najednou se jí šlo daleko lehčeji. V autobusu usnula a málem přejela. Ještěže ji vzbudil soused z vedlejšího vchodu. Babička se jí raději na nic neptala. Viděla sama dobře jak na tom Iveta je. Zakroutila nesouhlasně hlavou a rozestlala jí postel. Iveta okamžitě usnula.

 

     Ráno zavolala do práce, že si bere volno. Necítila se na to jít do práce. Zachumlala se zpátky do peřin a vyspávala si až do oběda.  Babička ji nechala. Jindy by ji hnala z postele už kolem desáté, ale dnes udělala vyjímku. Bůh ví, co se holce včera stalo, když přišla tak zřízená. Kolem dvanácté se cosi rozcuchaného s kruhama pod očima objevilo v kuchyni a ptalo se to na prášek proti bolení hlavy. Iveta si sedla zničeně na lavici  a zapíjela prášek sklenicí vody. Babička před ni postavila silnou polévku z vývaru. Teprve teď si Iveta uvědomila jaký má hlad. Bylo to výborné. Hned se cítila líp.

 – Prosím tě, co tě to napadlo, takhle se zřídit?, kárala ji babička.

– Mladá holka a přijde domů jako starej opilec.

Iveta vzdychla. Věděla, že to včera trochu přehnala. Vysvětlila babičce o co šlo.

– No jo holka, to je vždycky těžká věc. S tím se musí každý vyrovnat sám. Spíš se divím, že tě to ještě nepřešlo., otevřela troubu a vytáhla řízky. – Kterej chceš?, zeptala se Ivety.

Iveta na jeden z nich ukázala.

– Ten, ne, radila jí babička. – Ten je samá kost. Tenhle vypadá dobře. Napíchla ho na vidličku a dala na talíř. Iveta pokrčila rameny. Třeba. Jí je to jedno.

     Odpoledne se začala nudit. V televizi nic nebylo a videokazety které měla, už viděla nejmíň stokrát. Ani číst ji nebavilo a tak chodila bytem tam a zpět a nikde neposeděla. Babičku už to její posedávání značně znervózňovalo. – Tak se běž někam projít, když musíš pořád pochodovat. Je tam hezky, tak se pořádně obleč a běž. Iveta se podívala z okna. Byl tam opravdu nádherný den. Nakonec musela uznat, že to nebyl až tak nejhorší nápad. Alespoň si venku zapálí.

Ale kam? Stála před domem a nevěděla kam se vydat. Když si zapalovala, málem si propálila rukavici. – Sakra, zaklela a sfoukla malý plamínek z rukavice. Zůstala tam malá dírka. Ach jo. Kupovala si je před týdnem. Courala se ulicemi sem a tam. Kdybych měla alespoň psa, napadlo ji. Ale to by byl chudák. Ráno má problém sama ze sebou a na psa by už vůbec neměla čas. Došla až k autobusovému nádraží. Byl tam zmatek a shon jako obvykle. Lidé přijížděli z práce a autobusy se tam mezi sebou motali jako na kolotoči. V tom ji napadlo jet se podívat na Marečka. Její autobus právě přijížděl. Nastoupila.

     Když otevřela dveře nemocnice práskla ji přes nos typická vůně léků a desinfekce. Zhluboka se nadechla. Milovala tu vůni. Už od malička.  Dlouhá léta se přála stát lékárnicí. Ale škola ji moc nebavila a tak skončila jako obyčejná úřednice. Chvíli trvalo, než se vyznala v orientační tabuli. Přece jenom, dlouho tady nebyla a jednotlivá oddělení se přesunují pořád tam a zpět. Dětské oddělení bylo ve druhém patře sektor G. Vyběhla schody a vstoupila na oddělení. Ve kterých dveřích má asi Mareček pokoj? Po chodbě šla jedna ze sester a tak se jí zeptala.

– Lutter?, zopakovala po ní. – Tak ten je myslím na pětce. Ostatně máte to vyvěšené na tabuli před oddělením, zdůraznila nepříjemně a pokračovala dál v cestě.

Iveta zavrtěla hlavou. Aby tě neubylo!

    Opatrně otevřela dveře. Byl to trojlůžák z nichž dvě postýlky byli úplně prázdné. Vzadu u okna ležel Mareček. Byl úplně v klidu. Iveta myslela, že spí. Nespal. Měl otevřené oči  a smutně se díval ven z okna. Iveta ho pohladila po hlavě. Zvedl k ní oči.

 – Ahoj, pozdravila ho. – Tak co, už je to lepší?, sáhla mu na čelo aby zjistila, zda má ještě teplotu. Teplota byla normální. Vypadal už daleko líp. Ivetě se ulevilo. Asi by si to vyčítala do konce života, že nezavolala záchranku dřív. Iveta vytáhla dětskou knížku, kterou koupila přímo v nemocnici a četla mu pohádku. Zdálo se, že ji poslouchá. Snad se i několikrát usmál. Iveta sundala z kličky na okně malého plyšového žabáka podala ho Marečkovi. Snažil se ho vzít do ruky, ale jeho prsty byly příliš neobratné. Zavěsila mu ho tedy za palec u levé ruky. Mareček si ho prohlížel ze všech stran.

– Víš co to je?, zeptala se jen tak Iveta. Odpověď ani nečekala. Mareček na ni upřel oči.

– Žaba , řekl zastřeným hlasem.

Iveta se na něho překvapeně podívala.Takže umí mluvit!

 – No vidíš to, pochválila ho. Pak mu ještě ukazovala nějaké obrázky z knížky. Některé z nich opravdu poznal. Ale žádná sláva. Zrovna mu ukazovala beránka, když do pokoje vstoupil doktor. Byl to tentýž co tenkrát Ivetu zachránil z nesnází. Udiveně se na ni podíval.

 – Dobrý den, pozdravil ji. – Co vy tady?

Iveta pokrčila rameny. – Měla jsem dnes volno a tak jsem si řekla, že se zajdu podívat na Marečka.

Doktor se usmál. Iveta se zeptala jestli už to s ním je lepší. Doktor ji ujistil, že už je vše v nejlepším pořádku a že ho za pár dní pošlou domů. Ivetě se ulevilo.

– Doufám, že jsem mu nezpůsobila moc potíží když jsem vás zavolala tak pozdě.

Doktor se posadil na vedlejší lůžko. - Vy ne. Ale jeho matka. Měla Vás upozornit na jeho případné záchvaty. Ostatně neleží tady poprvé. Mareček vyhodil žabáka z postýlky. Iveta mu ho podala a pohladila ho po hlavě. Obrátila zrak na doktora a usmála se.

– Víte, že jsem ani netušila že umí mluvit?

Doktor najednou zvážněl. – Děti v jeho věku se stejnou vadou motoriky a poruchou řeči jsou daleko samostatnější a umí daleko víc věcí. Marek je za nimi strašně pozadu. Paní Lutterová jeho léčbu evidentně zanedbává.

To bylo Ivetě naprosto jasné, Stačilo, když uklízela u Marka v pokoji a našla tam knihu – Jak pečovat o postižené dítě. Musela z ní utřít prach. Bylo zřejmé, že tu knihu ani neotevřela. Ale na doktorovu poznámku nereagovala.

Doktor se zvedl. – No, já budu muset jít. Vidím, že Mareček je v dobrých rukou a mě čeká ještě spousta malých pacientů. Podal Ivetě ruku a poděkoval ji za její návštěvu. Zavřeli se dveře a Iveta se stále dívala směrem kterým odešel.

     V autobusu nad ním ještě dlouho přemýšlela. Docela se jí totiž zamlouval. Měl strašně milé oči a úsměv. I Mareček když ho viděl se smál. S dětmi to tedy asi umí.

  

      Iveta žmoulala lístek s nákupem který psala babička a plnila košík potravinami. U jednoho bodu se zastavila. Nemohla to totiž přečíst. Ta babička ale škrábe, nadávala v duchu. Určitě si zase nevzala brýle. Asi to budou kvasnice. Natáhla se do boxu a vzala poslední dvoje.

 – Co to budeš péct?, ozvalo se jí za zády. Otočila se.

Milan. Iveta zčervenala. – Já nic. Asi babička. ,odpověděla.

Milan se chápavě usmál. – No, není nad buchty od babiček co? Společně se tomu zasmáli. Měl pravdu. Kdyby měla něco péct ona, asi by se to jíst nedalo. Chvíli naproti sobě postávali a ani jeden nevěděli co říct.

 – Nedostal jsi tenkrát nadaný?

Milan ihned pochopil na co se ho ptá. Zavrtěl hlavou.

– To jsem ráda, oddechla si Iveta. Najednou se oba rozesmáli. Kdyby je někdo pozoroval, myslel by si, že jsou blázni.

– No nic, řekla Iveta. – Já už budu muset jít. Babička čeká, ukázala významně na kvasnice. Milan pokýval hlavou. Rozloučili se.

     Iveta ještě na skok vběhla do drogerie. Všimla si, že vzadu stojí nějaký hlouček lidí a o něčem se přou. Zvědavě začala nakukovat. Á jé, řekla si v duchu, když spatřila paní Koutnou a u ní asi tři prodavačky, co ji chtěli usvědčit z krádeže. Paní Koutná se rozčilovala, že si bude stěžovat a co že si to dovolují. Prodavačky však měli jasný důkaz, který našli u ní v kabeli. Nakonec přivolali policii a ti si paní Koutnou odvedli na stanici. Iveta se spokojeně usmála. Na každého jednou dojde, vzkázala v myšlenkách paní Koutné. Navíc to vidělo spoustu lidí, protože se rozkřikovala, jako by ji na nože brali. Zkrátka měla ostudu jako hrom! Iveta to řekla doma babičce. Ta spokojeně pokývala hlavou.

– Vidíš, já jsem ti to říkala, že se to s ní nějak vyřeší samo. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, zakončila babička řeč a přichystala si plech.

– Můžu ti pomoct, nabídla se Iveta. Dnes měla opravdu skvělou náladu a plno elánu. Ne, dnes ji náladu nic nezkazí. Babičku to překvapilo. Znala Ivetin přístup k pečení .

     Odpoledne ji o pomoc požádala paní Lutterová. Má spoustu práce a potřebovala by pohlídat Matěje. Iveta vzala kousek buchty, kterou s babičkou společně připravili. Matějovi moc chutnala. Paní Lutterová totiž nepeče vůbec. Občas nakoupí pár zákusků, ale domácí buchty jsou domácí buchty. Po obědě vzala Matěje na procházku. Venku bylo příjemně teplo a tak si Iveta ani nezapínala kabát.

– Iveto, podívej, žížala, křičel Matěj z dálky a podstrčil ji tu svíjející se potvoru přímo pod nos. Iveta se ušklíbla.

 – Fuj, běž s tím pryč, postrkovala Matěje dál od sebe. Matěj ji po chvíli odhodil někam do křoví a věnoval se pro změnu nějakému odpornému brouku. Iveta se posadila na lavičku a nechala se hřát od slunce. Únorové slunce sice ještě nepálilo, ale přesto to bylo příjemné. Matěj si hrál s ostatními dětmi, které maminky v tento krásný den také vzali do parku a Iveta v klidu relaxovala na lavičce. Opodál seděli dvě maminky a navzájem si stěžovali na svoje ratolesti. Kdyby tenkrát nepoodstoupila osudný zákrok, třeba tady mohla sedět s nimi. Jenomže ona by byla svobodnou matkou.

- Dobrý den, pozdravil ji někdo. Iveta si přiložila ruku k čelu aby si tak stínila před sluncem a viděla na dotyčnou osobu.  Když zjistila kdo to je, posadila se a pokusila se vyloudit ten nejhezčí úsměv.

– Dobrý den, pozdravila mladého doktora z nemocnice. – Na vycházce?

Doktor přikývl a zeptal se jestli si může přisednout. Iveta se posunula ke kraji a uvolnila mu místo vedle sebe.  – Vás bych tady nečekal, řekl doktor a podíval se na Ivetu.

Udiveně se na něho podívala.

 – No, většinou tady potkávám jen samé maminky s dětmi. Aby tady seděla mladá holka jen tak, to se nestává každý den, pokračoval doktor.

Iveta se rozesmála. – Ale já tady nejsem jen tak. Já teď dělám náhradní matku Matějovi Lutterovi, vysvětlila mu a ukázala na jedno z dětí. Matěj ji zamával. Mávla mu taky a zároveň pohrozila aby nezlobil.

– To je bratr Marka?, zeptal se doktor.

 Iveta přikývla. – Docela hodnej kluk. Trochu chudák. Lutterovi na něho nemají dostatek času. Nejdřív ho hlídala babička, ale ta už je stará a nestačí na něho. Tak si dali inzerát a teď ho hlídám já. Doktor ji poslouchal a usmíval se. Iveta z toho začínala být nervózní.

Podívala se na hodinky. – Proboha, to už je tolik hodin?! Posbírala všechny věci a zavolala na Matěje. Moc se mu nechtělo, ale nakonec šel.

– Tak my už budeme muset jít, rozloučila se s doktorem. – Naschledanou, usmála se ještě. Byla už na odchodu, když ji doktor zadržel.

 – Nešla byste se mnou někdy na skleničku?, řekl a  podíval se vyčkávavě Ivetě do očí. Přikývla.

– A co třeba dnes kolem sedmé? Hodilo by se Vám to?

Iveta byla štěstím bez sebe. Nakonec se domluvili na sedmou u malé vinárny na kraji města. Pak vzala Matěje a pospíchali domů.

     V domě Lutterových byl naprostý klid. Iveta převlékla Matěje do domácího oblečení a šla mu nachystat svačinu. Bylo jí divné, že je paní Lutterová ani nepřivítala, jak bylo jejím zvykem. Že by někam šla? Iveta doufala, že ne. Docela pospíchala. Chtěla se jít ještě domů převléknout. Podívala se na hodiny. Ukazovali půl páté. Ještěže si dnes vzala auto. Ale nenechala tu ani žádný vzkaz. Iveta se raději ještě jednou pořádně podívala, jestli někde neleží nějaký lístek. Nic nenašla. Zavolala Matěje k jídlu. Pak vyběhla po schodech nahoru, jestli není třeba v koupelně a jenom je neslyšela je přicházet. Nahoře byl však stejný klid jako ve spodním patře. Iveta zavrtěla hlavou a pomalu scházela ze schodů dolů. Ať byla paní Lutterová jakkoli nezodpovědná, tohle chování u ní nebylo možné. Iveta se otočila a vrátila se nahoru. Stála před jejich ložnicí a váhala. Má vstoupit? Mírně zaklepala. Nic. Zkusila to tedy hlasitěji. Když ani podruhé nic, vzala za kliku a pomalu otevřela dveře. Prvně si všimla neustlané postele. Pak ji uviděla. Ležela na zemi a nehýbala se.

 – Proboha, vykřikla Iveta a přiběhla k ní. – Paní Lutterová, volala na ni, ale z její strany nebyla žádná reakce. Iveta o něco zakopla. Byla to láhev od vína. A o kousek dál byla další. Zatřásla s ní. Paní Lutterová se začala pomalu probírat. Iveta si oddechla. To snad není pravda, ona je úplně opilá. Co s ní bude dělat? Navíc za chvíli má první rande. Byla naštvaná. Prý potřebuje pomoct, protože má hodně práce. Leda houby! Chtěla mít jenom pokoj od Matěje. Proboha, co je to za ženskou! Iveta ji pomohla vstát. Dnes jí nepřipadala krásná. Spíš naopak. Připadala jí jako nějaká opotřebovaná děvka z baru. Paní Lutterová něco nesrozumitelně mluvila. Iveta ji moc nevnímala. Stačilo jí, že se s ní musela tahat. Uložila ji. Z koupelny vzala kýbl a položila jí ho vedle postele. Pro jistotu. Pak sešla dolů a uvařila si kávu. Přemýšlela co dělat jestli se pan Lutter včas nevrátí. – Iveto, přiběhl Matěj.

– Kde je maminka? Iveta si ho vzala do náruče. – Maminka spinká, není jí dobře víš?, vysvětlila mu. Matěj protáhl obličej.

– Už zase? A s kým si teda budu hrát až odejdeš?, upřel Matěj na Ivetu svá modrá kukadla. Ivetě mu ho bylo líto. Řekla, že tady s ním zůstane, dokud nepřijde tatínek. Snad přijde včas. Asi za půl hodiny zašramotil klíč v zámku. Hurá, zaradovala se Iveta. Pak se ozvaly známé zvuky. Pověšení kabátu, odložení tašky a nazutí bačkor. Pak pomalé kroky do obýváku.  Pozdravili se s Matějem a ten mu řekl, že mamince není zase dobře. Pan Lutter zvážněl a podíval se na Ivetu.

 – Co je s ní? Iveta přešlápla. –No… nebylo jí dobře, tak jsem ji uložila.

Pan Lutter poslal Matěje pryč.

– Je opilá?, zeptal se jí potom přímo. Iveta vzdychla. – Ano.

Pan Lutter si sedl do křesla a unaveně si promnul oči. Seděl tam a nic neříkal. Ivetě běžel čas. Začínala mít jejich rodiny pokrk.

– Pane Lutter, začala opatrně, - Já už budu muset jít. Mám na večer něco domluvené. Zvedl k ní ustarané oči. Přikývl. – Dobře, tak tedy běžte. Já už to tu nějak zvládnu. Iveta ještě váhala. Má opravdu nechat Matěje napospas panu Lutterovi? Věděla dobře jak mizerně zvládá domácí práce. Nejspíš k nim nikdy nebyl veden.

– Opravdu to zvládnete?, zeptala se pro jistotu ještě jednou.

 – Jistě Iveto, klidně běžte. Stačí, když vás obtěžujeme v odpoledních hodinách ve vašem volném čase. Pak přinesl peníze a vyrovnali se spolu. Iveta neměla vůbec dobrý pocit, když odcházela. Večer mu zavolá aby měla klid.

 

     Před vinárnou se ještě letmo upravila. Pak vstoupila. Rozhlédla se po místnosti, ale doktora nikde neviděla. Vybrala si jeden ze stolů a posadila se. Prozatím si objednala čaj. Docela cestou promrzla. Asi po půl hodině začala být nervózní. Kde je? Třeba si z ní vystřelil a ani nepřijde. Přišel. Moc se Ivetě omlouval za zpoždění, ale musel naléhavě k jednomu případu. Iveta chápavě přikývla hlavou a naznačila mu aby o tom už nemluvil. Strávili spolu opravdu hezký večer. Tak dobře se Iveta už dlouho necítila. Jmenoval se Jiří. Na lékařskou fakultu se přihlásil na popud svého otce, který je taktéž dětským lékařem. Ale Jiří se rozhodl pro léčbu postižených dětí. Iveta ho poslouchala celý večer. Jeho práce jí připadala nesmírně zajímavá. Skoro se styděla, že je jen obyčejnou úřednicí. Pozval ji k sobě na kliniku. Iveta pozvání přijala. Bylo to takové neoficiální rande.

Zavezl ji domů. Chvilku si ještě povídali v autě, ale pak se Iveta omluvila, že už půjde, protože ráno musí vstávat.   

Rozloučili se podáním ruky. Iveta byla trochu zklamaná. Myslela, že ji alespoň políbí. Doma si vzpomněla, že vlastně chtěla zavolat panu Lutterovi. Teď už však na nějaký telefon bylo pozdě. Zalezla si do postele a celý večer myslela na Jiřího.

 

     Iveta otevřela oči. Babička. Stála nad ní a třásla s ní.

– Ty máš teda spaní děvče!, hudrovala. – No rychle vstávej, nebo to nestihneš! Iveta se konečně probrala.

 – Kolik je hodin?

- Bude čtvrt na osm, odpověděla jí babička stahovala z ní pokrývku. Iveta vyskočila jako srna. Dneska bude muset jet autem. Chvíli zmateně pobíhala po bytě. Pak rychle zhltla snídani a utíkala do práce. Stihla to akorát.

Za necelou minutku po jejím příchodu přišla do kanceláře paní vedoucí. Iveta už seděla spořádaně za svým stolem a hledala něco ve spisech. Vedoucí jim oznámila, že paní Koutná je nemocná a přijde asi až příští týden, tak ať si její práci rozdělí mezi sebe. Iveta se ušklíbla. Jo, nemocná. Možná z té ostudy, co si trhla. Všimla si jak  dvě kolegyně, které sedí na druhé straně kanceláře, si něco šuškají. Zvědavě k nim obrátila zrak. Párkrát zaslechla jméno paní Koutné. Že by se to rozneslo tak rychle? Iveta byla spokojená. Jestli to vědí tyhlety dvě drbny, nebude trvat dlouho a bude to vědět celá budova. Měla pravdu. Když byla na obědě, povídal si o tom nejeden stůl.

Odpoledne utekla z práce. Pospíchala. Iveta si všimla, že v poslední době stále někam pospíchá. A to měla strach, že se unudí k smrti. Dneska ale spěchala ráda. Těšila se na Jiřího. Byla zvědavá na jeho kliniku. V obchodě s potravinami se střetla se svou matkou. – Iveto, co tady děláš? Ty už jsi z práce? Iveta přikývla. – Já jsem šla dneska dřív. Potřebuji si ještě něco vyřídit. Matka chápavě přikývla. Stáli naproti sobě a nevěděli co říct. Iveta přemýšlela, kdy se vlastně s matkou od sebe tak strašně odcizili. Nejspíš v době, kdy začala chodit s Radkem. Matce se na něm pořád něco nelíbilo. A tak se ji Iveta přestala svěřovat. – Proč někdy, nepřijdeš?, zeptala se jí matka. – To jsme ti tak protivní? Iveta vzdychla. – Ale mami, víš že tak to není.

- A jak tedy?

- Mám prostě moc práce. Matka zase jen pokývala hlavou. Ivetě to všechno najednou začalo být líto.

Věděla, že ji má matka ráda. Chytla ji lehce za rameno.

 – Tak já přijedu o víkendu, jo?, usmála se.

- No, jestli ti to nebude moc za těžko, tak přijeď, řekla jí stále ještě uraženě.

 

     Vrátný se na ni nedůvěřivě podíval.

– Tak kampak, slečinko? Iveta se usmála a sdělila mu účel své návštěvy. Vrátný  zabručel, vzal telefon a někam zavolal. Pak se podíval na Ivetu.

– Chvilku počkejte, pan doktor je tu hned. Zavřel okénko a rozdělal si tlačenku, kterou mu nabalila jeho žena. Iveta přecházela tam a zpět a prohlížela si obrázky na zdech. Některé byly opravdu zajímavé. Celá klinika byla nově zrekonstruovaná. Zdi byly barevné a vůbec celá budova působila velice vesele. Ani nestačila pořádně rozkoukat a už jí šel Jiří naproti. Podali si ruku.

 – Tak tě tu vítám, řekl a ukázal jí směr kterým má jít. Iveta byla unešená prostředím, ve kterém tyto děti žili. Skoro by řekla, že jim závidí. Ale na druhou stranu byla ráda, že je ráda. Zavedl ji do místnosti, kde děti vytvářeli své výrobky. Iveta si k několika z nich přisedla a začala jim pomáhat. Ani netušila jak  dokáže být dětská tvář rozzářená. Tyhle děti se radovali z každé maličkosti. Když si vybavila třeba Matěje, který je věčně otrávený, protože má vlastně všechno, připadala si být najednou o něco ochuzená. Věděla přesně o co. Právě o ten pocit umět se radovat třeba jen z maličkostí. Z kliniky odcházela až pozdě večer. Jiří ji ještě pozval na kafe do doktorského pokoje. Byl přesně takový, jak ho znala ze seriálů. Jeden gauč, stolek, lampa ,  a použitý hrnek od kávy. Jiří odklidil věci, co byly pohozené přes křeslo a nabídl ji  místo.

– Doufám, že se ti tu líbilo.

- Moc. 

Iveta se uvelebila v křesle a nechala se obskakovat. Bylo to tak příjemné nechat se zas trochu rozmazlovat. Postavil před ni kávu. Pokojem se linulo její příjemné aroma. Dlouho si spolu povídali. Iveta skoro zapomněla na čas. Bylo jí tak dobře. Ale ručičky hodin byly neúprosné a tak se nakonec přece jenom musela s Jiřím rozloučit a jít domů.

 

Babička ji za poslední dny vůbec nepoznávala. Iveta se vznášela jak na růžovém obláčku. Dokonce několikrát babičce pomohla s vařením a pustila se do vysávání. Na každého se usmívala a to i na paní Koutnou, která se po týdnu na pracoviště vrátila a dělala,  jako že se nic nestalo. Ivetu nemohlo nic rozladit. Její život se začínal ubírat jiným směrem. Už několik dní navštěvuje Jiřího na jeho klinice. Dokonce se několikrát zapojila mezi sestřičky a pomáhala jim, jak jen to bylo možné. Ty dny které trávila u Lutterů ji připadaly nekonečně dlouhé. Však se již několikrát vymluvila a hlídání zrušila. Stejně se nejprve domluvili pouze na pondělky a středy, tak co. A to dodržuje.

Ale dnes se Iveta za Jiřím těšila dvojnásob. Při včerejší návštěvě kliniky ji totiž něco napadlo. Přemýšlela nad tím celou noc. Práce s dětmi ji totiž natolik uspokojoval, že se rozhodla udělat si školu a stát se tak opravdovou ošetřovatelkou. Nemohla se dočkat, až ten nápad řekne Jiřímu. Domluvila si s ním na večer schůzku.

 - To myslíš vážně?, zeptal se jí, když mu sdělila své přání stát se ošetřovatelkou. Jiří se na ni vážně zadíval. Ivetě také ztuhnul úsměv na rtech. Proč se na ni tak vážně dívá? Že by s tím nesouhlasil? Ale proč? Ivetě se chtělo brečet. Přece není stejnej jako Radek, který mi vzal také můj největší sen!

- Samozřejmě, že to myslím vážně, odpověděla mu Iveta a dala mu jasně najevo, že neustoupí. Jiří se na ni usmál a vzal ji za ruku.

– Teda… tohle bych opravdu nečekal. Vážně bys chtěla dělat tuhle mizerně placenou práci? Iveta vstala a přisedla k němu. Vzala mu jeho hlavu do dlaní.

 – Ani nevíš jak moc, zvlášť, když bych mohla pracovat po tvém boku. A mimo jiné, jestli si myslíš, že na úřadě pobírám nějaké hříšné peníze, tak se šeredně pleteš. Poté ho políbila. Bylo to úžasné. Tak skvělé to ani ona sama nečekala. Myslela, že po Radkovi už snad ani nebude moci mít někoho ráda a teď tohle. Jiří ji zadržel. – Iveto já…já nevím , ale ještě jsem nepoznal holku, kterou by moje práce natolik zaujala. Já…jsem ti za to moc vděčný. Pohladil ji po vlasech. – Mám tě rád. Iveta se k němu přitulila. Byla neskutečně šťastná.

 Ten večer se spolu ještě procházeli po městě. Byla chladná noc. Oba byli zavrtaní v kabátech až po uši. Kráčeli mlčky tichou nocí, do které se občas ozval štěkot psa a užívali si navzájem své přítomnosti. Iveta se podívala na oblohu. Byla jasná s miliony hvězd. 

– Když jsem byla malá, tak jsem je počítala, řekla jen tak mimochodem. Pak se zasmála. – Ale nikdy jsem se nedopočítala, nevíš proč? Jiří pokrčil rameny. – Nevím, možná jsi to jen vzala za špatný konec. Iveta se zamyslela. Ano, víc věcí vzala v životě za špatný konec. Pak se rozzářila jak sluníčko.

– Tak víš co? Já to zkusím ještě jednou jo? A uvidíš, že tentokrát mi to určitě vyjde. Iveta se zaklonila a prstem začala počítat hvězdy. -  Jedna, dvě tři…

 

                                                 ****konec****

 



Poznámky k tomuto příspěvku
BlueSky (Občasný) - 25.3.2004 >

Anah...časem se jistě vypíšeš k dokonalosti, jen bych měla základní připomínku, tady pro Totem (aspoň si to myslím), je to strašně dlouhé. Asi i to je důvod, proč Ti to nikdo nehodnotí. Vyskytují se tu  sice i autoři, kteří píšou podobně dlouhá dílka, ale asi mají takové "renomé", že jich se tento nepsaný zvyk (je to dlouhý, to nečtu) netýká.

Příběh je možná uvěřitelný, je to čtivé, ovšem na můj vkus příliš harlequinovské (ale snad i takový život někdy je:-)), ale pár věcí mě tam ruší. Špatná diakritika (ta hraje velkou roli při tom, jak vyzní obsah věty), při některých situacích opisuješ dosti věci na přeskáčku, některé věty jsou zbytečně dlouho popisné, jsou tam hodně viditelné pravopisné chybičky, ...

Ale rozhodně to má hlavu a patu, ale chce to, ujasnit si, co má být stěžejní a co jen doplňkové. Držím palce.


Body: 4
<reagovat 
g morr (Občasný) - 25.3.2004 >

tak se mi to číst nechtělo, že je to dlouhý... hlavně první díl... třetí jsem vlůastně čet jenom proto, abych věděl, jestli dodržíš schéma...

 

širokej záběr...

zkus radši něco menšího...

 

lidi-typy jsou tam jen proto, aby dělaly kulisu (případně protiklad) hlavní hrdince, jejímu strádání a dobrýmu konci... takže schéma červená knihovna dodržíno: chudá dívka (v poslední době prej už nemusí bejt chudá, nevím) – nástrahy – špatní lidé / dobří lidé – překonání nástrah – náruč.

dojemné.

 

strašně dlouhý a pomalý.

 

interpunkce a správnopis by se asi měly doladit...

 

BlueSky napsalo velmi dobře. a usoudilo, že ti třeba podpory. a já soudím, že ti jí už netřeba, žes holka veliká.

 

k četbě: dagmar mocná: červená knihovna... na příkladech uvidíš, čeho se příště vyvarovat :))) na druhou stranu, nevyvaruješ-li se, ale zlepšíš štýl, mohla bys možná vyvařit i nějaký prachy :)))


Body: 2
<reagovat 
 Anah (Občasný) - 26.3.2004 > g morr> 

Jsem ráda, že jste mě nezklamali. Přesně takové rakce jsem totiž čekala. Když jsem ten příběh psala, připadalo mi to docela dobrý, ale když jsem to potom četla vcelku, tak byl můj dojem na toto dílo naprosto totožný s vašim.  Ale nedalo mi to, abych vám to nehodila pod nos.  Jinak červenou knihovnu fakticky nesnáším!!!!!


<reagovat 
 g morr (Občasný) - 26.3.2004 > Anah> 

Halt už si velká holka. Budeš s tím něco dělat? Přepisovat, škrtat, zahazovat?


<reagovat 
 Anah (Občasný) - 26.3.2004 > g morr> Ne, ne. Já se budu držet toho svého trochu dsnějšího psaní. Tohle byl jen pokus, jestli jsem vůbec schopná napsat taky neco pěkného a s dobrým koncem.  Ale tuhle kávu jsem si  teda solidně přesladila!
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter