Kdybych tak uměl
vrátit čas!
O málo jenom,
abych do postýlky,
v níž včera v noci ležela´s,
se trefil,
do té krátké chvilky,
kdy poslední den
chladné zimy
si ostrý bodák narazil
a poškrábal nás
drápy svými.
Nějak bych mu to
zarazil,
schoulil bych si tě do klubíčka,
svým dechem zahříval ti víčka,
topil ti důlkem ramenním,
vyzkoušel vlasy, dlaně,
co já vím,
cokoliv,
jen když mu to zabrání
zkazit ti první jarní
svítání.
Jenomže zajat jeho zlobnou silou
sám řezal jsem jak motorovou pilou,
já kolaborant na své vlastní smrti
ničil jsem, krájel, čtvrtil, drtil
jak hrubé větve nebo tvrdé kosti
jemňounké snítky vzájemnosti,
jež pojila nás teplá, hebká, živá.
Ne, netušil jsem, že mě zneužívá
můj rozzlobený vnitřní hlas,
jímž vemluvil mi v agónii mráz,
ten zpropadený podrazácký zmetek,
že musí láskou sršet to,
co sotva kvete!
A přitom něžná slůvka:
“hezky spi, má milá”
by jeho spády zastavila,
vyšuměl by jak z cigarety dým.
Přikryl bych si tě svojí horkou duší
a vše by bylo, jak se sluší,
jaro by vzbudilo nás ráno,
k lásce a víře nachystáno…
…. jenže čas vrátit
neumím!
|