ten černý kámen cos mi tenkrát dal
přes útěky od tebe a k tobě přes všechen kal eruptivních drah žhavými barvami tříštících souběhy mořských vln
ten kámen! vrácený je znovu šíjí trpce těžkaný - rozepnout nelze co bylo jednou dáno jako dar
(někdy v noci se do něj propadám a skrz něj ... - ta čerň jako tíha konečná vtahuje každý stín - ty černé tváře vevnitř rozbujele živené - všechny tečou proudem ... donikam a já otvírám
tu bránu mrtvých k ránu, ránu ránu!
- nesundám ho ani kdybych stokrát chtěla (znovu bych se rozprostřela v nezřetelných podobách táhnoucích mě v protilehlý směry jako stádo koní divokkých bez postrojů beze psů co ženou do středu)
nesvedu se provlíkat tím kamenem tak potichu aby druhý břeh se nezatřás (zrcadlově vibrace obou břehů hází vodou proti proudu a zřídla horká horká tryskají pak ode dna)
a tvé divé stádo kluše pláží něžných ulit stočených
|