Asi každý z vás už někdy při své cestě odněkud někam použil jako dopravního prostředku autobus. A pokud jste udělali podobnou chybu v zimním období, jistě dáte mým následujícím slovům za pravdu.

     Ke své smůle patřím mezi ty, kteří jsou na tento způsob dopravy odkázáni pravidelně, jsem tedy příslušníkem oné politováníhodné skupiny obyvatel dojíždějících za prací nebo do školy. Poznáte nás už na první pohled, kromě pejskařů a vracejících se flamendrů se totiž jako jediní couráme po městě v brzkých, dalo by se říci až nekřesťanských, ranních hodinách.

     Na autobusovou zastávku obvykle přicházím, v horším případě přibíhám, jako poslední. Je to tím, že k tomu, abych chodil včas a dosáhl některé z přednějších pozic v dlouhém zástupu čekajících, nemám potřebnou motivaci. Jelikož  naše zastávka je až čtvrtá v pořadí, nesedne si nikdo z nás a představa dlouhého čekání v dešti, větru či dokonce sněhové vánici pro nic za nic se mi z duše protiví. Jakmile dorazím na místo, začnu si s mírnými rozpaky prohlížet okolní tváře. Musíte sami uznat, že vídat každé ráno, třeba i několik let, pořád ty samé lidi a nevědět ani, jak se jmenují, je docela divné. A tak si pokaždé říkám, že dnes už konečně někoho z nich oslovím, a pokaždé ze sebe nakonec nevydám ani hlásku. Když autobus konečně přijede, často až s půlhodinovým zpožděním (jedna z obvyklých „zimních“ výmluv je „zamrzla nám nafta“), zmizí netrpělivý a prokřehlý lidský had v jeho útrobách.

     Možná si řeknete, že tady asi veškeré útrapy takového cestování končí, ale kdepak. Jak už jsem se zmínil, osudem mým i všech lidí ze čtvrté zastávky, je nepohodlné stání. Takže naší první starostí je vydobýt si v přeplněném prostoru nějaké místo. To se leckdy neobejde bez strkání či slovních potyček. Přitom nás znechuceně pozorují ti, kterým se poštěstilo ulovit některé ze sedadel a nyní se tváří, jako že oni by se v podobné situaci chovali důstojně a bez hnutí by se nechali lisovat okolními těly. Poté co se konečně někam vmáčkneme, máme před sebou těžké rozhodnutí. Buď si sundáme zimní kabát a celou cestu budeme balancovat bez držení (v druhé ruce totiž obvykle držíme nějakou brašnu) nebo zůstaneme ve svrchníku, čímž nám zůstane volná jedna ruka, ale v nacpaném autobuse se za chvíli budeme připadat jako v sauně. Nejdůležitější okolností naší cesty však bezesporu je, kdo se vyskytuje v naší těsné blízkosti. Uvedu dva extrémní případy. Když se na nás usměje štěstí, stojíme vedle (mluvím za muže) krásné dívky a veškerá nepohoda je rázem zapomenuta. Celou cestu pak čekáme na svou příležitost. Stačí prudké zabrždění či ostřejší zatáčka a můžeme se bez nejmenšího pocitu viny přitisknout k nádherné bytosti před námi, samozřejmě s pohotovou výmluvou na rtech : „Promiňte, já za to nemůžu, strčili do mě.“ V takové situaci se jen málokdy dočkáme ostré výtky, mnohem častěji jsme za svou pečlivě naplánovanou akci ještě odměněni milým, odpouštějícím úsměvem. Je jasné, že s rostoucím počtem podobných „nehod“ se věrohodnost našeho vysvětlení snižuje. Každopádně se jedná o příjemné rozptýlení během naší dlouhé cesty. Obvykle nás však potká osud zcela opačný a před sebou máme starou, tlustou a zpocenou babu, která divně páchne a při každé změně v jednotvárném rytmu jízdy nám do břicha zaryje svůj ostrý loket. Omluvy se pochopitelně většinou nedočkáme. Taková sousedky nám pravděpodobně sesílá sám ďábel. A jak to tak v životě chodí, krásné spolucestující jsou jen kapkami v moři těchto nesnesitelných stařen.

     Konečná zastávka je pro cestující opravdovým vykoupením. Ze zatuchlého autobusu se vyvalí dav vyčerpaných a navztekaných lidí, se kterými si už musí zbytek světa nějak poradit.