|
| |
 |
|  |
VÝLET
Letní dny se krátily, noci začínaly být studené. Vlažný vánek čechral vlasy kolemjdoucích a my jsme procházeli pod stromy ulicí. Slunce začalo padat k obzoru a červánky mísící se, se smogem nad městem tvořily překrásné vlající barevné závoje. Hluk z centra sem doléhal jen nepatrně a já naslouchal hlasu své dívky. Věty z jejích úst mizely v přílivu myšlenek, které mne bičovaly ze všech stran. Snaha odvrátit pozornost od všeho toho okolo, mne připravovala o rozum a zároveň mne utěšovala její blízkost, její přítomnost.
Pokračovali jsme pod korunami starých lip.
Jemný štěrk nám křupal pod nohama a v dálce před námi se rýsovala kovaná brána, zámeckého parku.
Otázky a odpovědi otírající se o sebe jak malé rybky v blízkém potoku, jsme vnímali mnohem zřetelněji než stále zelenou trávu po obou stranách pěšiny v aleji. Přišli jsme k bráně. Z dálky nevypadala tak majestátně jako nyní. Byla sice zavřená, ale nás rozhodně ani nenapadlo, že bychom se nedostali za ni. Přistoupili jsme blíže. Chytnul jsem se něčeho, co matně připomínalo kliku. Jemný stisk a brána se sama otvírá.
„Štěstí?“
V zámeckém parku byly lípy ještě starší a mohutnější než v aleji, kterou jsme doposud šli, tráva byla zelenější a lidské oko jen čekalo, kdy objeví mezi drny nějaký ten kvítek.
„Smůla…?“
Žádný kvítek. Jen barevné listí, které se snášelo ze stromů.
Ruka v ruce, spousta všemožných historek z úst se linoucích, krátila cestu tímto parkem. Přišli jsme až pod nekonečné schodiště, vedoucí někam do nebes.
Kamenné – skutečně udržované jednotlivé schody jakoby čekaly, až budou mít příležitost někoho vypravit vzhůru.
Padající listí se snad zázrakem vyhýbalo tomuto kamenickému dílu.
Starší pán opodál, udržujíc zdejší zeleň v tak nezvykle půvabných pastelových barvách, se podíval našim směrem.
Jakoby si měřil příchozí, nebo snad vzpomínal na léta, kdy sám byl mlád a vedl se za ruku se svou partnerkou zdejším parkem, po tomto kamenném schodišti.
„Okamžik pravdy.“
Jen si zhluboka oddechnul a opět se začal věnovat činnosti sobě vlastní.
Jeden schod, druhý, třetí… Stý a stý první a počítání přestává být zábavou i pro malého vrabce, který poskakuje z jednoho schodu na druhý a rádoby nás sleduje. Horizont schodiště se přiblížil. Ještě několik stupínků a prostranství nad schodištěm – před zámkem – je jen pro nás.
Dívka mi vysvětlujíc, že toto je kostel na svaté půdě, já stále však v něm zámek vidím. Usedáme vedle pěšiny, v trávě.
„Romantika.“
Nepatrně jsem se o dívku otřel a z jejich úst se vznesl tichý vzdech.
„A sex?“
Při pomyšlení, jaký krásný byl by svět – v objetí s tak příjemnou a milou dívkou, mé myšlenky se začínají obracet k představám a snění. Z té představy, jak se k sobě hezky tulíme mne vytrhla ruka zákona. V tomto případě ruka zahradníka. „Ať se nenastydnete! Zem je již studená…“ Jeho hlas zněl příjemně – otcovsky. - Kdyby však věděl, co všechno nás hřeje, byl by překvapen. Přesto se však zvedáme a pokračujeme v chůzi ke kostelu.
„Spiknutí?“
Nebo jen smůla? Opět zavřené dveře. Jenže přes tyto se není tak jednoduché dostat. Opodál stojí skupinka lidí. Napadá mne, že by se taky rádi podívali dovnitř. Má dívka se ujímá činnosti, která k tomuto kostelu zrovna moc nejde. Do stěny kostela je nevkusně vložen zvonek, který jasně ukazuje, že se nenacházíme ve středověku nebo v době největší slávy tohoto místa. „Cililink, cililink…“ Chvíle napětí.
„Zklamání?“
Nikdo nereaguje na naše zvonění, nikdo nepřichází otevřít. Tolik bychom chtěli nahlédnout do těchto sálů, tolik si prohlédnout kapli a samotný kostel. Bohužel. I skupinka lidí pomalu odchází. Podávám dívce ruku a ona mně svou. Vrabec zřejmě pochopil, že tady výlet končí. Frrr… a je pryč. S úsměvem sledujeme jeho akrobatický výstup, jak mizí v dáli mezi stromy. Pokračujeme, již setmělou ulicí a vracíme se zpět k městu. Cesta z kopce dolů nás překvapila dalším výjevem. Sledujeme jak se v jediném okamžiku rozsvěcují pouliční lampy. Jedna ulice někde v centru, druhá, třetí… Blik, blik… a celá čtvrť a další. Světla lamp se k nám přibližují z centra stále vyšší rychlostí. Blik a již svítí celé město. Úžasný pohled…
„Potutelný úsměv a radost.“
Nás provází při shlédnutí něčeho tak obyčejného a přitom tak zvláštního. Cesta poloprázdným autobusem, jedna zastávka za druhou, ale ty nevnímám. Můj pohled patří jen a jen dívce. Přemýšlím nač asi myslí a je mi jasné, že loučení, které za chvíli proběhne, bude opravdu těžké.
Tolik bychom chtěli zůstat spolu, tolik bychom chtěli zastavit čas, ale ani jedno není možné a proveditelné.
Již chvíli stojíme proti sobě, sledujíc jeden druhého a nenacházíme ty správná slova, která by završila náš krásný výlet. Políbení není nevyhnutelné, ale přesto přichází. Oči prozrazují více, než ústa jsou schopna říci. Ještě jeden polibek na dálku a dívka odchází.
„Vzpomínka?“
V okamžiku, kdy má milá mizí v dáli, prožiji celé odpoledne ještě jednou. Chci si dobře zapamatovat každý detail, každý okamžik, kdy jsme byli spolu. Už se těším na další setkání, na další výlet.
MARTENS de Adaleans
11/2000
|
|
|
