Někdy, když se ráno probudím a spěchám, zapomenu si důkladně vyčisti chrup. Svou chybu si uvědomím až v dopravním prostředku, kdy už je pozdě. Mnohdy pak raději skrývám svůj dech a neotvírám ústa. Nosní dírky se pod náhlým návalem velkého množství vzduchu rozevírají jak malá přehrada při vypouštění stoleté vody.

     Jednou jsem byl znovu v návalu času donucen zanechat všeho nedůležitého, co se ráno musí udělat. A tak jsem se jen stačil obléct a už jsem dobíhal autobus. Udýchán jsem se posadil na sedačku, když ke mně přišla kamarádka. Už už jsem ji chtěl povědět všechno možné, co se událo za dobu, kdy jsme se neviděli, ale záhy jsem si uvědomil: Mluvit nemůžu.

     Celá cesta pro mě byla malým utrpením. Ale nejen pro mě. Když jsem mluvil na půl pusy navíc odvrácen od ní, musela si pomyslet, že jí mám plné zuby. Možná i proto vystoupila na zastávce „Poliklinika“ s rozpačitou omluvou, že se ještě musí koupit nějaké prášky. Zalitoval jsem, že prášky proti ústnímu oderu neexistují.

     Časem jsem se vyzbrojil tajnou zbraní. Žvýkačkami. Slibovaly ledově svěží dech. Musím uznat, že byly opravdu silné. Měl jsem pocit, jako bych byl vyžírán zevnitř.

     Jednu dobu jsem dokonce uvažoval, že bych začal pouze žvýkat a čištění zubů bych ze svého života úplně vynechal. Když mě však po několika dnech začaly bolet zuby natolik, že jsem nemohl ani žvýkat, musel jsem navštívit zubaře. Ještě předtím jsem do sebe nasypal několik žvýkaček, aby mi doktor nedal zavyučenou.

     V čekárně před zubní ordinací se na mě lidi dívali poněkud nevrle. Pochopil jsem, že je mé neustálé žvýkání irituje, jelikož nemálo z nich mělo od doktora žvýkačky přísně zakázané.

     Když zavolala sestra mé jméno, vyplivl jsem velký chuchvalec žvýkačky do koše. Až to zadunělo.

     Doktor byl příjemný chlapík a hned mě usadil na zubařské křeslo. Do skoku mi nebylo, ale chápal jsem, že jiného východiska není. Přikázal mi otevřít pusu a chvilku se do mých útrob jen zvědavě díval. Pak zavolal sestru. Ta se také dívala. A byla překvapena. Jelikož jsem však nevěděl, z jakého důvodu, dostal jsem špatný pocit a začal se potit.

     Vysvětlení mi přispěchalo na pomoc hned s první vyřčenou doktorovou větou:

     „Člověče. Tak svěží dech, a tak zkažené zuby. Jak jste to jen dokázal.“

     To jsem věděl jen já. A se svým nápadem jsem se nechlubil.