Dnes je mi strašně smutno.
Po tátovi.

Vzpomínám, jak jsem u něj začala bydlet. Bylo mi 15 let.
Co chci? 
Chtěla všechno, když to konečně měla - nuda.
Máma mi sbalila kufr. Za to, že jsem si k němu zašla pro kytaru (chtěla jsem se na ni naučit hrát). „Když mu tak lezeš do prdele, tak si za ním vypadni!“ křičela.
„Chceš zůstat u mě, nebo se vrátit k matce?“ ptal se táta a podával mi cigaretu.
Nechtěla jsem cigáro, nechtěla jsem být s tím špatným (podle matky), chtěla jsem být hodná (maminčina holčička), která nekouří a tátu NENAVŠTĚVUJE!
Druhý den ve škole za mnou přišla sestra: „máma vzkazuje, když se omluvíš, můžeš se vrátit domu!“
Omluvit se.. za to, že mám tátu, že jsem si k němu přišla pro starej křáp kytaru.
Přijela máma. Seděla s nevlastním tátou v autě. Vepředu. Mě nechali nastoupit vzadu na sedačku, táta stál opodál a kouřil.
„Tak co, omluvíš se?“ Máma, ani se neotočila. Koukali na mě ve zpětným zrcátku, jako na vůz, který právě nechali za sebou.
„No dobře, tady máš učebnice a můžeš si vystoupit!“
„Ty HISky tady nech!“ „Ať ti tatínek koupí nový, když je tak skvělej!“
Měla jsem další tři sourozence. Máma na mateřský, prachy domů nosil jen nevlastní otec. Nikdy dost.
Svlíkla jsem si džíny, sebrala hromadu učebnic, co ležela vedle mě, a vystoupila.
Byl únor. Šla jsem v kalhotkách po ulici s těžkou hromadou učebnic k tátovi a na tvářích mě pálily horký slzy.
******

Táta na mě nekřičel.
Jako máma.
Vlastně jsem ho viděla málo. Střízlivého občas.
Bydleli jsme společně u jeho matky v jednom pokoji.
Budilo mě, když táta šukal vedle mě na posteli ženský.
Jednou holku mého věku, 15-16, jindy starou rašpli. Snad sám nevěděl, vedle koho se ráno probudí.
Narostly mi prsa.
Vzbudilo mě, když nade mnou masturboval. Opile – a já dělala, že spím, ve mně malá dušička.
Musela jsem. Jít.
U kamaráda v dílně na zemi. Moje postel. Brigáda v baru, škola.
Cigára, nebo něco k jídlu?
V dílně vyráběl kamarád ručně opasky z kůže, pouzdra a jiné věci, kouzlil na kůži krásné vzory.
Nechal i mě. V kazeťáku Jára Cimrman, ťukala jsem raznicemi do kůže, bylo fajn.
Pak přišly Vánoce.
A táta na mě čekal před dílnou.
“Mám byt.” Řekl.
“Můžeme mít každý svůj pokoj. Jestli chceš.”
Chtěla jsem.
*********


Rozešel se se mnou Tomáš.
Po třech letech.
Byl první.
Láska jak z telenovely.
Horká vana. Plná krve.
Táta mi ovinul zápěstí, umyl mě a uložil.
Šel do školy omluvit mou absenci. A já si vážila toho, co udělal.
A pak mě znova tahal z bryndy. To když jsem onemocněla bulimií.
Chtěla jsem mu poděkovat.
Koupila jsem byt. Tátovi.
Svlíkala se za prachy. Platila za lásku. Penězi.
Pracovala po světě. Poznala sebe, lidi- skvělý časy.
“Už nikam nejezdi!”
Prosil.
“Dávaj mi... snad rok.”
Objal mě. Plakal.
Plakali jsme oba.

***

“Táto!”
Mobil mi vypadl z ruky. Rozletěl se na kachličkách v koupelně.
“Libčo, zavolej ty,” prosím brášku. “Já nemůžu.” Škytám mezi vzlyky.
“Tatínku, hned tu bude pomoc. Vydrž! Prosím.”
Objímám tátu a tisknu k sobě, abych ho zahřála.
Koukám na krev v umyvadle.
Pořád kašlal (rakovina plic). Asi už kašle i krev.
Hmatám puls.
Cítím slabounce, jen tak potichu tepe pod mojí rukou. Hluboko, cítím ho.
“Tatínku, vydrž, už tu budou. Zase bude dobře.”
Už jsou tady. Oranžová žlutá mezi dveřmi.
“To je konec!” hlásí.
Kouká ode dveří (oko profesionála).
“To není konec! Má puls! Zkuste to!” řvu na něj. (Ta lhostejnost) Mám chuť ho zabít.
Bere ho za ruku.
Zopakuje:
“To je konec!”

***

Přijela máma.

 Koukala mi do očí a "omlouvám se", řekla. 

Nevím co cítit najednou?  

Objala jsem ji.

 "Holčičko."

 "Váš táta, byl dobrej chlap."  

Po tváři se ji kutálely slzy.

Je toho tolik.

 Ještě máme čas, povídat si.

Chtěla bych.

Je mi 25 let.

Dnes je mi strašně smutno.
Po tátovi.