|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Dneska je mi strašně smutno..
Po tátovi.
Vzpomínám, jak jsem u něj začala bydlet. Bylo mi 15 let.
Máma mi sbalila kufr. Za to, že jsem si k němu zašla pro kytaru (chtěla jsem se na ni naučit hrát). „Když mu tak lezeš do prdele, tak si za ním vypadni!“ Křičela.
„Chceš zůstat u mě, nebo se vrátit k matce?“ Ptal se táta a podával mi cigaretu.
Nechtěla jsem cigáro, nechtěla jsem být s tím špatným (podle matky), chtěla jsem být hodná (maminčina holčička), která nekouří a tátu NENAVŠTĚVUJE!
Druhý den ve škole za mnou přišla sestra „máma vzkazuje, když se omluvíš můžeš se vrátit domu!“
Omluvit se.. za to, že mám tátu, že jsem si k němu přišla pro starej křáp kytaru.
Přijela máma. Seděla s nevlastním tátou v autě. Vepředu, mě nechali nastoupit vzadu na sedačku, táta stál opodál a kouřil.
„Tak co omluvíš se?“ Máma, ani se neotočila. Koukali na mě ve zpětným zrcátku, jako na vůz, který právě nechali za sebou.
„No dobře, tady máš učebnice a můžeš si vystoupit!“
„Ty HISky tady nech!“ „Ať ti tatínek koupí nový, když je tak skvělej!“
Svlíkla jsem si džíny, sebrala hromadu učebnic co ležela vedle mě a vystoupila.
Byl únor. Šla jsem v kalhotkách po ulici s těžkou hromadou učebnic k tátovi a na tvářích mě pálily horký slzy.
|
|
|