Díra
Jak bolí prázdnota?
Takový veliký nic vtěsnaný do třech písmen:
n i c!
Jako když ti uříznou nohu a ona tě pak furt bolí.
Něco, co nemáš a ono tě to bolí!
Proč?
Protože to chybí nebo to je zničený.
Někomu to dáš?
Dáš to a už to nemáš, jiný ti nenaroste
a tohle „z lásky(!)“ dáš pryč.
Když miluješ, tak ti to nechybí?
Máš snad místo svýho něco cizího?
Jo, nemáš tam díru, ale něco místo toho svýho.
Od druhýho.
A kam se to pak ztratí?
Nevím, prostě je to pryč.
To jako cejtíš, že se něco děje – vlastně je to to,
že ta díra zalepená tím cizím se otevírá.
Proč?
Protože to cizí jde ven.
Vrací se zpátky asi, zpátky odkud přišlo
nebo to mizí někam do Vesmíru.
A tobě se zas otvírá ta díra.
A zvětšuje se.
Roste do šířky a hlavně do hloubky
a rozežírá tě zevnitř, až tam fakt nic nemáš!
Všechno ta díra sežere,
seš jenom ubohej obal,
skořápka na rozšlápnutí.
Si piš, že to někdo udělá!
Nebo to uděláš sám.
A chcípneš, protože tě to uvnitř sežralo
a žít už dál nešlo, protože nejde žít z n i č e h o.
S n i č í m v sobě!
Chceš tu díru aspoň trochu zacpat.
Zoufalej pokus aspoň aby zvenku nebyla vidět,
aby se lidi nekoukali skrz tebe.
Tak si vezmeš hrst prášků a chlast a ucpeš tu díru.
A si piš, ani nevíš a jedeš.
| 
