Jsem nekuřák. Nikdo z naší rodiny nekouří, dědeček s babičkou nekouří, tak se to všechno na mě jednoduše shodilo a pokračuji v rodinné tradici. Cigareta je pro mě bezcenná věc, na které tabákoví prodejci vydělávají milióny.
Když jsem byl mladší, cigaretu jsem zkusil. Dokonce si pamatuji, kdy mi byla prvně nabídnuta. Stalo se tak v mých deseti letech v lese poblíž mého baráku. Byl jsem z domova slušně vychovaný, a tak jsem s díky odmítl. Možná jsem se bál, že by se moje mladší sestra v tu dobu dívala z okna a rodičům mě napráskala. A tak jsem si nedal ani práska.
Zhruba tak v sedmnácti jsem začal být drsoň. Chodil jsem houpavým krokem, vypil jsem čtyři piva, myslel jsem si, že mám na každou dívku v širokém okolí a jediná věc, která by dotvořila můj vzhled k dokonalosti, byla cigareta. Ne ta žvýkací, kterou si tolik oblíbila sestra, ale ta tvrdá.
Když jsem ji poprvé vyzkoušel, kouř mi lezl ven všudy, jen ne ústy. Následně jsem se zakuckal, že i leckterý člověk v nejtěžším období chřipky by mi mohl závidět. Nicméně abych nevypadl jak slaboch, řekl jsem kamarádů, že je tahle cigareta na mě příliš měkká.
Nějaký čas jsem pokuřoval - respektive pokuřoval, když mi někdo cigaretu nabídl - a po čase jsem začal slábnout. Prvně jsem to poznal na tréninku volejbalu. Stal jsem se pomalejším, nevyskočil jsem tolik, co dříve, docházel mi dech. A tak jsem s cigaretami definitivně sekl. Od té doby k nim mám odpor.
Jakmile si vedle mě někdo stoupne na zastávce a zapálí si, mám sto chutí mu cigaretu vzít a hodit ji na zem. Nikdy jsem se k tomu však neodhodlal, protože dotyčný by jistě vybalil beze slova novou a vše by začalo nanovo.
Přímo bytostně nesnáším cigaretový kouř. Jakmile přijdu do nějaké zakouřené místnosti, začnou mi slzet oči a přestávám vidět a cítit. Kdyby mi v tu chvíli číšník přinesl místo steaku s bramborem uhlí s kopřivami, bezpochyby bych ho snědl a ještě nechal vyřídit poděkování šéfkuchaři.
Pokud si někdo zapálí ve výtahu, je to pro mě tragédie. Výtah se nedá pořádně vyvětrat, jelikož musí neustále přepravovat lidi, a tak se v něm kouř usadí. Pokud si tedy všimnu, že je ve výtahu kouř, podnikám nádech – zadržení dechu – rychlé vyjetí do patra – následný výdech a asi čtvrthodinové chytání ztraceného dechu. Vražedné je, pokud je zahulené i patro, do kterého jedu.
Cigarety do mého života nepatří. Mnozí na ně však nedají dopustit. Když jsem v den boje proti rakovině potkal kamaráda, který si vesele vypaloval a řekl mu, co že je za den a jestli by s tím nechtěl něco udělat, odpověděl mi:
„Vždyť jo. Právě jsem si koupil dva kartony!“
|