Spíše podobat se
tesknému tikotu
zapomenutých hodin
chtěla jsem za svitu dvacáté třetí luny
co vybrat si z pokladů
prostého života
nevím
snad vodopády a elektrickou kytaru
snad přítmí a blues
snad ticho a písečné duny
ale o tom prý až někdy jindy
teď voní všude vanilka
levandule tymián
třešňový sad vzkvétá v bílý plášť
pro něj se chodí milovat
pár srdcí
do zahrad věčné slávy
rychle
nesmíme chybět ve frontě na polibky
mohli by chtít
(je moc opilých prosebníků)
poslední zbytky roztrhaných květů klást
na epitaf zítřejšího dne
|