Alexandr byl vyčerpaný. Posadil se mezi dvě doutnající kostry a stíral si z obličeje popel a pot.
"Třeba jsme udělali velikou chybu."
"Chybu?" zeptala se Markéta. Okamžitě zaujala obranné postavení.
"Třeba jsme je neměli pobít úplně všechny." Upřesnil Alex.
Markéta si dupla. Zlaté prstýnky vlasů se roztomile rozhoupaly.
"Alexi, ty jsi ale parchant blbej! Přece víš, co by s námi udělali. Jakmile by zjistili, jak daleko jdou naše schopnosti a jak rychle si opatřujeme ještě další, nakonec by pochopili, jaké nebezpečí pro ně znamenáme. A pak by zabili oni nás."
"Mohli jsme jich zabít jenom pár, aby pochopili, co dovedeme." Namítl Alex.
"Copak jsme je fakt museli odkráglovat všechny?"
Markéta vzdychla. "Tak podívej, oni jsou ve srovnání s námi jako neandrtálci. My jsme nová rasa, máme nové schopnosti, nové city, nové názory. Jsme nejrozvinutější desetiletý děti všech dob, ale oni vládli jistou hrubou silou, na to nezapomeň. Měli jsme jen jedinou možnost, a to jednat bez varování. A to jsme taky udělali. Brzy se naučíme levitovat věci a těla, možná se je dokonce naučíme teleportovat z jednoho místa na druhé."
"Asi máš pravdu." Řekl Alex.
Jenže já jsem věděl, že pořád pochybuje a já jsem s ním část těch pochyb zdílel. Ovšem, my trojčata jsme na vyšším evolučním stupni než kdokoli, kdo se narodil před námi. Začínáme číst myšlenky, předvídat osud, kdykoliv se nám zachce, můžeme si dopřát mimotělesný zážitek. Taky ovládáme ten fígl s ohněm, při kterém proměňujeme energii myšlenek ve skutečné plameny. Alex dokáže ovládat malé vodní proudy a ta schopnost mu připadá nejzábavnější pokaždé, když se pokouším močit. Patří sice k nové rase, ale kupodivu ho pořád klukoviny baví. Markéta umí přesně předvídat počasí. Já zase mám zvlaštní empatii pro zvířata, přivolám psy (jen ten jeden druh mi nejde přivolat, jak ho jen otec než zemřel nazýval, už vím Kavkazan), kočky, ptáky a vůbec kdejakou drobnou havěť. A samozřejmě taky můžeme ukončit život jakéhokoli živočicha nebo rostliny prostě tím, že na jeho smrt pomyslíme. Jako jsme pomysleli na smrt zbytku lidstva. Přesto všechno si nemůžu vyhnat z hlavy jednu znepokojivou myšlenku. Mám pocit, že za zahubení staré rasy nějak zaplatíme.
"To je potměšilé myšlení." Řekla Markéta. Přirozeně mi četla myšlenky. Její telepatické nadání je silnější a rozvinutější než Alexovo nebo moje.
"Jejich smrt neznamená nic. Nemůžeme cítit žádné výčitky. Jsme nové bytosti, máme nové city a nové naděje a nové sny, a nová pravidla."
"Jistě." Souhlasil jsem. "To máš pravdu."
* * * * * * * *
V pátek jsme zašli na pláž. Alex a já jsme byli unavení. Ale Markéta chtěla dělat ty nemravnosti.
"Tak staré děti jako my by to ani neměli dokázat!" Bránil se Alex.
"Jenže nám to jde." Namítla Markéta. "Takže to asi dokázat máme. A já to chci. A hned!"
A tak jsme dělali nemravnosti. Alex s ní. Potom ona semnou. Chtěla ještě, ale já ani Alex jsme už nemohli. Lehla si do písku a řekla. "Takže počkáme."
"Počkáme na co?" Zeptal se Alex.
"Na to, až zase oba budete moct."
* * * * * * * *
Čtyři týdny po konci lidstva jsme zašli sami dva s Alexem na pláž, užít si sluníčka. Alex byl chvíli zamlklý. A pak konečně promluvil: "Myslíš, že u děvčete jejího věku je normální, aby byla pořád tak...chtivá? I když patří k nové rase?"
"Ne."
"Vypadá, jako...jako by jí k tomu něco nutilo."
"Ano."
"Děje se něco, co prostě nechápeme."
Měl pravdu. já jsem to cítil taky.
"Malér." Řekl.
"Nejspíš."
"Blíží se malér."
"Nejspíš. Ale jaký malér může ještě nastat po konci světa?"
* * * * * * * *
Dva měsíce po konci lidstva mě a Alexe začal dům nudit, a tak jsme se chtěli vydat na nějaká exotická místa, jenže Markéta nám oznámila velkou novinu.
"Zatím odsud ještě nemůžeme odejít." Řekla obvzlášť rázně. "A nepůjde to ještě pár měsíců. Jsem těhotná."
* * * * * * * *
Přítomnost čtvrtého vědomí jsme poprvé začali vnímat v době, kdy Markéta byla v pátém měsíci. Všichni jsme se probudili uprostřed noci, zalití potem, bylo nám z toho, jak jsme tu novou bytost ucítili, špatně.
"To je to dítě." Řekl Alex. "Je to kluk."
"Ano." Souhlasil jsem a při psychickém dotyku nového tvora jsem se celý rozechvěl. "A má vědomí, i když je ještě uvnitř tebe, Markéto. Ještě se nenarodilo, ale je dokonale při vědomí."
Markétu trápily bolesti. Bezmocně zakňučela.
* * * * * * * *
"To dítě nám bude rovné, nebude to nadřazená bytost. A vůbec už ty tvoje kraviny Alexi nebudu poslouchat."
"Jak můžeš vědět, že nám nebude nadřazený?" Zeptal se Alex. "Ani jeden mu nedokážeme číst myšlenky. Ani jeden!!"
"Nové druhy se nevyvíjejí tak rychle." Namítla.
"A co my?"
"A kromě toho nám nic nehrozí, pochází přece z nás." Řekla to tak sebejistě, jako by opravdu byla přesvědčena, že díky téhle pravdě Alexova teorie vypadá ještě víc jako lež.
"A my pocházíme z našich rodičů!" Odsekl Alex.
"A jak oni dopadli?" Co když je to tak, že my ještě nová rasa nejsme? Že jsme jenom krátký, pomíjející mezistupeň, larvální stádium, kukla něco mezi housenkou a motýlem. Třeba to dítě je..."
"Nemáme se od dítěte čeho bát." Zopakovala paličatě a poplácala se po nafouklém břiše oběma rukama.
"I kdyby to, co říkáš, pravda byla, tak nás potřebuje. Kvůli reprodukci."
"Na to potřebuje tebe." Zavrtěl hlavou Alex. "Nás nepotřebuje."
Seděl jsem, naslouchal jsem hádce a nevěděl jsem, co si mám myslet. Po pravdě řečeno mi to připadalo trošku legrační, i když mě to i děsilo. Usmál jsem se.
" Robine tady není nic k smíchu, tohle je vážná hrozba!" Okřikl mě Alex.
* * * * * * * *
Dítě nás probouzelo pravidelně, každou noc, jako kdyby se bavilo tím, že nás ruší při spánku. Když byla Markéta v sedmém měsíci, před úsvitem nás všechny surově probudila vlna myšlenkové energie, kterou vychrlila nenarozená bytost ukrytá v Markétině břiše.
"Mám dojem, že jsem se mýlil." Řekl Alex.
"A v čem?" Zeptal jsem se. V temné ložnici jsem ho sotva viděl.
"Je to děvče, ne kluk." Oznámil.
Zkoumavě jsem napnul mysl a pokusil se získat obraz toho stvoření. Z větší části se tomu úspěšně bránilo a zrovna, tak odráželo psychické sondy, které vysílali Alex s Markétou. Přesto jsem zcela jistě věděl, že to je kluk, ne děvče. A taky jsem to řekl. Markéta se posadila na posteli a obě ruce položila na pohybující se břicho.
"Jste vedle oba. Myslím, že je to děvče i kluk zároveň. A nebo možná ani jedno."
Alex rozsvítil lampičku, aby v našem domě bylo vidět a podíval se na ni.
"Co to má znamenat?"
Zašklebila se, protože dítě pořádně koplo.
"Jsem s ním v bližším spojení než vy dva. Dokážu se do něj vcítit. Není jako my."
"Takže jsem měl pravdu." Odtušil Alex.
Markéta neodpověděla.
"Jestli má obě pohlaví, nebo žádné, pak nepotřebuje nikoho z nás." Završil to. A zase zhasl. Nedalo se vůbec nic dělat.
"Třeba by jsme to mohli zabít." Nadhodil jsem.
"To nemůžeme." Řekla Markéta. "Je to na nás moc silné."
"Proboha!" Zděsil se Alex. "Dokonce tomu ani nedokážeme číst myšlenky! Když si nás to dokáže všechny tři takhle držet od těla, určitě by se to umělo ubránit. Proboha!" Zaznělo ložnicí.
"Nepoužívej takové výrazy, Alexi." Štěkla Markéta. "Je to pod naši úroveň. Bůh, pche, tyhle pověsti jsme snad už překonali. Jsme nová rasa. Máme nové city, novou víru, nová pravidla."
"Jenže nám to vydrží ještě tak měsíc." Řekl jsem...
Saimon