Hledala jsem mezi sny,

upřímný příběh,

asi jsem ještě dítě,

které pláče, když prohraje.

Slzy jsou naším oceánem,

peřinou bolesti.

Jsem naivní a dobře to vím,

tak proč toužím být jiná?

Včera jsem líbala paprsek měsíce,

nepochopen zůstal můj ideál.

Papírový drak ztratil barevný ocas,

když ho má poslední vzpomínka vypustila.

Odletěl ke zlatému slunci,

bez ocásku a mi ho bylo líto.

Bláznivá báseň mi připomíná dada

a přesto v ní chci tolik říci.

Zatluču svůj hřebík,

ne není do rakve.

V každém z nás je poetický konec

a smutný začátek.

Jak krásně se žije bláznům,

kteří nemilují!

A kamenům, kteří necítí bolest

bohémského života!