Motto: Duch je nejcennější dar, který příroda člověku dala. Vše ostatní slouží jen k podpoře ducha. Joan Smithová.
Jak nespáchat sebevraždu.
Řeknu vám, že vodmala mívám pocit posranýho života. Ani ženskou nemám a byl sem s tim dokonce i u doktora. Víte, co mi ten blb řek' ? Že prej nejsem pro ženský vůbec přitažlivej a že se s tim nedá nic dělat. Poslal mě k psychoušovi a ten do mě hučel to samý, až mě to nasralo a přestal sem tam chodit. Stejně to bylo na hovno.
Mám jen vobyčejnou školu a ani tam sem nebyl žádnej lumen. Pátej jár sem dokonce vopakoval. Táta s mámou mě pak vzali do ňáký pitomý poradny, kde se mě takovej brejlatej chlápek vyptával na různý hovadiny a nakonec našim doporučil, abych se vyučil ňákýmu řemeslu, u kerýho se nemusí moc přemejšlet. Tak sem se stal inštalatérem. A tim sem dodneška. Vopravuju kapající kohoutky, čistim ucpaný vodpady, vyměňuju zasraný rezatý stoupačky a na ucpaný a posraný - ucpaný a dovopravdickejma hovnama posraný hajzly, tak na ty sem doslova expert. Teda, povidám vám, kolik posranejch hajzlů já už za život protáh nebo vyčistil, to se snad ani nedá spočítat a já moc počítat neumim. K čemu taky ? Vod toho sou chytrý hlavy a tu já fakt nemám.
Jenže uběh rok, druhej, pátej, vosmej a já se furt hrabal v těch sračkách, čistil vodpady, vyměňoval stoupačky a prasklý hajzlový mísy a život jakoby utikal do NIKAM. Bylo mi už ňákejch pětatřicet, svlečenou ženskou sem viděl jen v televizi a já se rozhod, že s tim životem skoncuju. Že se buď voběsim nebo něco jedovatýho snim nebo si podřežu žíly. Jenže vono to neni zas tak snadný, bezbolestně vodejít z tohohle posranýho světa. Třeba oběsit se. Snadno se to řekne, ale když člověk visí na provaze a tu svou záchrannou židli už definitivně vodkop', tak se asi vosum minut dusí, provaz se mu zařezává hloub a hloub do krku, až se ten ňouma nakonec udusí. Teda, já se sprovodit ze světa chtěl, ale ne tak blbým způsobem. To mě nelákalo ano trochu - těch hroznejch vosum nebo kolik děsně mučivejch minut, než na tom provaze člověk ztratí vědomí...
Tak ne. Já se nevoběsim. Tenhle způsob smrti nezvolim. Musí to bejt něco jinýho, ale skákat z Nuseláku, z toho mostu sebevrahů, to já určitě nebudu. Ta děsná vejška bere člověku všechnu vodvahu a navíc je tam plot, kerej se musí nad tou propastí přelízt.
Podřezat si žíly ? Vyloučeno ! Já se tak bojim krve, že když ji vidim v ňáký podělaný detektivce v televizi, tak to radši vypnu. A krev vidíte dneska skoro ve všech detektivkách. Vona to samozřejmě žádná dovopravdická krev nejni, ale režiséři sou docela chytrý - člověk by uvěřil, že to namouduši krev je. Takže žádný nože, žiletky a podobný vostrý pitominy. Mně stačilo, když sem se párkrát pořezal při práci a byl sem na vomdlení. Jednou dokonce přijel doktor, něco do mě píchal a pak mě nechali dva tejdny na nemocenský. A zase do mě něco píchali. Co já jenom dostal protitetanovek ! A všechno jen proto, že ve vodpadech sou sračky a tam se ty pitomý bacily prej báječně množej. Prostě - inštalatér nesmí mít při práci na rukách žádný... jak voni tomu učeně řikaj' ? Jó, voděrky nebo tak nějak. A umřít na tetanus je prej jedna z nejhorších možnejch smrtí. Když se ten pitomej bacil v těle rozmnoží, je ámen. Neuměj to ničim léčit. Taky mě proti tetanu furt převočkovávaj. Vostatní inštalatéry samozřejmě taky - to patří k povolání. K tomu povolání, kerý sem se za ty léta naučil nenávidět, ale co mám dělat, dyž nic porádnýho neumim, co mi teda poradíte ? Hovno a těch sem jako inštalatér viděl už tuny, no namouduši, nelžu vám, i když na pánaboha nevěřim !
Začal sem probírat jedy, ale mám kámoše u deratizace a ten mi povidá:
„Nejlepší je cyankáli, ale to má jenom šéf, ančto má ňáký spešl zkoušky. A má ho festovně zamčený. Je to prej fakt vo kejhák. Krysy hubíme arzenikem nebo strychninem - to sou hrozný svinstva. Já viděl párkrát ty krysy umírat a řeknu ti upřimně, Josef, nedělej to. Zase se časem nějak sebereš.“
Jenže já se nesebral. Myšlenkama na vodchod ze světa sem se zavobíral furt. A porád sem nenacházel ňákej bezbolestnej způsob, jak to províst. Jasně, je možný se vodpravit lékama, ale ty si v lekárně nekoupíte. Sou všechny na recept a ten vám žádnej doktor nenapíše...
Ta vopravdu těžká chmura na mě přišla jednou pozdě v noci. Strašně moc se mi nechtělo žít a neměl sem vodvahu s tim něco udělat. Nic bezbolestnýho na vodchod z tohohle pitomýho světa sem prostě doma neměl. Tak sem se rozhod zavolat na Linku důvěry a ke svejm chmurám se přiznat. Vzala to ňáká ženská, podle hlasu docela mladá a příjemná. Řek sem jí, co a jak. Vyptávala se mě na různý věci, měl sem z ní takovej milej pocit, ale chmury nerozehnala. Tak sem jí to řek naplno.
„Nikam nechoďte, pane Hlaváč, snažte se aspoň sám na chvilku uklidnit, já k vám posílám erzéseku.“
„Proboha, co je to ?“ ptám se nechápavě.
„Rychlá záchranná služba. Za čtvrt hodiny jsou u vás. O nic se nestarejte, postarají se oni. Jen klid, ale musíte jim sám otevřít, jinak zavolají zámečníka a všechno se tím jenom zdrží.“
„Jasně. Votevřu jim, ale kam mě vlastně povezou ?“
„Do nervového sanatoria. Potřebujete to. Na shledanou a nenechte saniťáky dlouho zvonit. Mají toho vždycky v noci hodně.“
Netušil jsem, že tím nervovým sanatoriem myslí známej blázinec v Bohnicích, kerej nemá valnou pověst. Je prej doslova nadupanej lidma, tedy pacošema, co maj podobný trable jako já. Ale i kdybych to tušil, bylo by mi to jedno. Najednou mně začínalo bejt všechno jedno. Čekal sem na saniťáky a oni přijeli skutečně brzo. Prohlídli mi doma veškerou vodu, zavřeli hlavní kohout u plynu, vypnuli v bytě proud, dohlídli, zda za sebou všechno zamykám a naložili mě. Za chvilku jsme se už jeli... jenže ne moc dlouho.
„Co je ? Proč nejedeme ?“ křiknu na šoféra.
„Tak mrkejte na drát. Teda vlastně z vokýnka. Jsme v dopravní zácpě. Už jste to někdy zažil ? Nám se to stává denně, ale ne v týhle době. Asi je před náma ňáká velká bouračka, že se ten podělanej štrůdl auťáků vůbec nehejbe.“ odpověděl šofér. Saniťák se k němu přidal, že je to prej v Praze běžný a když se to stane na Nuseláku, nemůžou vodtamtaď nikudy vodject. Sou tam doslova uvězněný a houkačka je jim naprd. No uznejte, takovej bordel...
Když jsme tam tvrdli přes hodinu a vobčas kousíček popojeli, byly už moje sebevražedný choutky v prdeli a chtělo se mi do postele. Tak sem jim to tak trochu nesměle řek'. A víte, co mi vodpověděl saniťák:
„Máme písemnej příkaz dopravit vás do blázince a ten my splnit musíme. Jinak bysme taky mohli přijít vo práci a to je dneska dost zlý.“
„A co když jakoby přijdete cestou vo pacienta ? Teda, zatím jsme toho zas tolik neujeli. Domu dojdu pěšky, vono je to v takový zácpě asi nejrychlejší. Dejme tomu, že 'sem vám utek'. Pusťte mě domu. Já to na vás nepíchnu.“ žadonil jsem.
„Že nám někdo uteče, to se tu a tam stane. Nejsme přece poldové. Jaký máte vlastně povolání, pane Hlaváč ?“
„Sem blbej, vobyčejnskej inštalatér a přestal mě bavit život. Už mě to přešlo - teda ty sebevražedný choutky, 'esli mi rozumíte.“
„Cože - vy jste instalatér ? Mně doma nevodtejká vodpad u dřezu. Dokázal byste to vopravit ?“ zeptal se saniťák.
„Jasně. Dyť to dělám skoro denně. Čistá prácička to samozřejmě nejni, budu se v tom muset šťourat tim, co v bytě najdu - vercajk nemám, ale dělám to už léta.“ vodpovídám, aniž bych nad tim vůbec přemejšlel. Něco jakoby vodpovídalo za mě, aspoň mi to po čase tak připadalo.
„A vopravil byste to, než mi skončí služba ? Mám ji až do sedmi do rána.“
„Kde bydlíte ?“ ptám se ouplně automaticky. Dycky se takhle ptám. Inštalatéři holt choděj po kvartýrech, protože ucpaný vodpady a hajzly nikam nechoděj'. Když nepříde hora k Mohamedovi - znáte to.
„Bydlím na Vinohradech. Já vám to namaluju. Ulice sou vosvětlený, celkem bezpečný, dojdete tam vodsud pěšky možná dřív, než my se vymotáme z tý dopravní zácpy.“ povidá ten saniťák.
„To se k vám mám jako vloupat ? Člověče, já sem inštalatér a né nějakej posranej zámečník.“ vodpověděl sem už trochu živějc.
„Dám vám klíče vod baráku i vod kvartýru. Vopravte to a pak si u mě někam lehněte. Já vás pak probudím zvoněním, ančto nebudu mít klíče. Vy mi prostě otevřete a až se budete trochu cejtit, pudete nebo pojedete normálka domu. My vohlásíme za chvilku vysílačkou, že ste nám v tom dopravnim šrumci utek'. Jasný ?“ povidá saniťák.
„Jasný.“ vodpovídám a vydávám se podle jeho plánku na cestu Prahou jako už mnohokrát, jenže to nikdy nebejvávalo v noci. Saniťák a šofér zatím tvrdli v tý blbý sanitce a čekali, až se jim uvolní štreka...
Ten saniťák mi vopravdu dal klíče vod svýho kvartýru ! Uznejte, přece ho nevykradu. Tohle totiž inštalatéři nedělaj. Já znal jednoho blbce, kerej to zkusil - když se vrátil domu z fušky, už na něj čekali policajti... mistr jim totiž řek', koho do toho kvartýru poslal. Na takovou primitivní detektivku neni zapotřebí bejt inspektor Kojak.
Tak jsem tomu saniťákovi jeho pitomej vodpad protáh' tim, co bylo v kvartýru po ruce, vykoupal se v koupelně a šel si lehnout na gauč, abych mu nenaboural domácí zvyklosti. Von se ráno vrátil, samozřejmě že mě tim probudil, protože sem ho musel pustit dovnitř. Když uviděl, že sem eště vospalej jak kotě, tak mě nechal dospat do růžova. Až sem se konečně probral z mrákot, byla snídaně na stole... co vám mám povídat ? Ta posraná bouračka na magistrále mě zachránila před blázincem a ten saniťák (možná spíš ucpanej vodpad v jeho kvartýře) mě jakoby přesvědčily, že Bůh stvořil inštalatéry proto, že někdo ty kapající kohoutky, ucpaný vodpady a rozbitý hajzly prostě vopravovat musí. Aspoň dokud ti páni vědci nevynaleznou takový, kerý by se buď vůbec neucpávaly nebo se vopravovaly samy. Jenže páni vědci na takový věci serou a proto na světě musej bejt inštalatéři... asi navždy.
|