To jsem měl jednou hlavu plnou starostí a potřeboval se dostat z Dolní Moravy domů do Hradce Králové. Tak jsem se vydal na nádraží v Červeném Potoce. Vděčím za tenhle námět jedné tak pětadvacetileté dvojici, kterou jsem si vzápětí stopnul. Ovšem za Hradcem obvykle stojím přes hodinu, aniž by si mě kdo všiml. Tady stačí vytáhnout ruku z kapsy, vztyčit prst a hned vám někdo zastaví:

„Nazdar, kam to bude?“ otevřel mi zadní dveře řidič. Vpředu seděl se svou manželkou nebo přinejmenším družkou a vzadu se do sedačky mlčky propadal jejich synek.

„Do Hradce Královýho,“ odpověděl jsem.

„Aha, no tam tě klidně vezmem, ale dřív musíme s mladym k babičce do Červený Vody. Ty můžeš mezitím v Králíkách zkusit stopovat, a kdybys tam byl, až pojedem zpátky, vezmem tě klidně do Hradce. Jedem až do Prahy.“

Vystoupil jsem u náměstí a šel dál na Hradec. Zas jsem stopoval. A jak to tak bývá, tady mě už nikdo nebral. K tomu jsem začínal potřebovat na záchod a už byl skoro za Králíkama. Každou chvílí mohli od Červené Vody přijet.

Nakonec jsem si ulevil blízko krajnice, aby mě případně zahlédli. Ve chvíli, kdy jsem si úlevně zapínal poklopec, přijížděli.

Tentokrát vzadu seděl, jak jsem se mezi řečí dovtípil, jejich třicetiletý bratranec. Pil pivo a kouřil.

„Nečekáš dlouho?“ začala holka.

No, co jsem jí měl říct jiného, než že ne. Jak dlouho čekám, věděla přesně.

„Tak to je dobře,“ potáhla si z bratrancova cigára, které si během jízdy předávali. Když došlo i na mě, nenechal jsem se pobízet a taky jsem si potáhl. Takové jsou už společenské konvence. Projevit se jako nekuřák by znamenalo pohrdnout jejich pohostinností. Celou cigaretu jsem už ale odmítl a radši místo ní fasoval lahváč. Podle cinkání v kufru měli piva až do Prahy. Díval jsem se spokojeně na ubíhající krajinu a pořádně si tu jízdu užíval. Jeli jsme okolo Vamberka a v tu chvíli mě cosi napadlo. Rázem jsem z polorozpadlého Formana vytvořil závodní káru, řidiče a dívku povýšil na kuřáky marihuany a bratrance si odmyslel.

„Nechceš taky joint?“ zeptá se dívka.

„No, teď zrovna chuť nemam,“ pokouším se odmítnout.

„To nevadí, tak si ho schováš na pozdějc,“ přisvědčí dívce kluk a vyhodí z okna svůj oharek. Začne se šíleně smát. Upoutal ho nejspíš pád špačka v odrazu zrcátka.

Málem sjedeme ze silnice. Hrkne ve mně.

„Ty seš vůl, víš, cos moh udělat?“ řve na něj holka.

„Ty si myslíš, že bych tohle nevybral, jo?“ kasá se kluk, „tak koukej, krávo jedna.“ A začne řezat zatáčky hlava nehlava, až se dostaneme do smyku a vyhodí nás to ze silnice.

„Sakra, dělej něco!“ zařvu, zatímco se řítíme po svahu dolů.

„Do prdele, brzdi, kurva…“ šílí holka.

Kluk se jen směje.

Cítím zoufalství a pak se praštím o karosérii. Hlavu mi to odmrští na zadní sklo a už nevnímám nic. Najednou obrovská rána, jako když jsem s tátou v jedné fabrice skládal plech. Všechno začne skřípat.

Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju, odepnu si pás a vylezu z auta. Předek auta je zaklíněný do stromu.  Hned na to se mi zvedne žaludek.

Ona leží asi deset metrů před autem s rozdrcenou hlavou. Jeho náraz vymrštil do boku. Má protržený hrudník.

„Vždyť jsem se s nima ještě před chvílí bavil!“ nechápavě obcházím auto. Uklidním se, teprve když si sednu na zadní sedadlo. Nohy nechám viset ven a hledím na Vamberk, který si vůbec ničeho nevšímá. Nahmatám v kapse jointa, vytáhnu sirky a jednu z nich vezmu mezi palec a ukazováček. Přiložím ji na škrtátko a jemně zatlačím, aby přejela po celé jeho délce. Pozoruju bedlivě tenhle tisíckrát zopakovaný pohyb ruky. Světlo právě rozžhnutého plamínku, zasyčení a vůně síry. Zapálím si a natáhnu kouř do plic. Moment ho tam podržím. Na tváři se mi vynoří přihlouplý úsměv.

Na tu chvíli nikdy nezapomenu. Bylo nedělní dopoledne. Vamberk se probouzel k životu a já se podruhé narodil. Znovu jsem se postavil, vykročil směrem k Vamberku a chtěl ho celý obejmout. Smál jsem se a po tváři mi tekly slzy.

Ve skutečnosti jsem však jel dál na Hradec bohatší o tenhle námět a zase o něco klidnější.