Nezadržitelná touha

Takových obyčejných a zároveň něčím jedinečných míst existuje několik. Jen když už to místo vidím z dálky, žaludek se mi sevře, srdce rozbuší, celé tělo se polije potem. Každým krokem směrem k cíli je žaludek sevřenější, srdce divočejší, tělo mokřejší.

Konečně jsem u cíle. Mohu vejít dovnitř. Sednout si. Odložit mokrý oděv. Srdce se uklidňuje, kůže usychá, žaludek nabírá původních hodnot. Rozhlížím se kole. Všude vidím mlhu – jako ve snu. Někdo se blíží. Vyřkne tu kouzelnou větu: „Co si budete přát?“ Už jen můj pohled naznačí, proč jsem zde. Pochopí. Za několik málo, pro mne nekonečných, minut se přiřítí ke mně. Má to. Nádobu oblých tvarů, tu skvostnou průhlednou nádobu. Uvnitř se skví kapalina pískovité barvy. Celý povrch pokrývá několika milimetrová vrstvička nadýchaného sněhově bílého stlačeného oblaku. Můj vyschlý žaludek prosí o tento skvost. Ponořím rty do nekonečného oblaku a nechávám si smáčet rty, ústní dutinu, hltan, jícen a žaludek.

Odcházím plně spokojena. A kde že je takové místo? V každém městě i vesnici. Je to pravá nefalšovaná česká hospůdka.