Posadil jsem se na zasněženou lavičku a v šeru zimního podvečera krátce zazářil mihotavý plamen. Dneska je úplněk, čerstvý, neposkvrněný sníh se hezky třpytí a hrobové ticho liduprázdného sídliště ruší jen můj sípavý dech.
“Ahoj,” ozvalo se vedle mě. Leknutím jsem poskočil a na sněhu zasyčela upuštěná
cigareta. Zničehonic se o lavičku dělím s neznámým mužem - dlouhé vlasy, plnovous, celkem sympatický obličej a na sobě tmavý kabát.
“Nazdar kámo, jak se vede,” snažím se být zdvořilý.
Cizinec na mě upřel smutn
ý pohled. “Proč se pořád tak ničíš? Piješ, kouříš, hraješ hazard. Podívej se na sebe, je ti dvacet a vypadáš jako bezdomovec s dlouholetou praxí.”
No, možná vypadám trochu zanedbaně, s několikadenním strništěm a kruhy pod očima, ale to snad není jeho starost, ne? O co mu, sakra, jde?
“Jde mi jen o tvé dobro.”
Vytřeštil jsem na něj oči. Jak může vědět, co se mi honí hlavou?
Jen se usmál a pokrčil rameny.
“Tak schválně, na co právě teď myslím,” zeptal jsem se s převahou člověka, kter
ý nikomu jen tak nenaletí.
“Na svoje kytičkované trenýrky” odvětil s naprostým klidem záhadný cizinec.
Nervózně jsem se rozhlédl, ale obavy z možné ostudy vzápětí ustoupily do pozadí před skutečností, že tenhle člověk opravdu dokáže číst moje myšlenky. Jestli je to vůbec člověk, napadlo mě.
“Co jsi vlastně zač?”
“Já jsem tvůj anděl strážný. Mám za úkol ti pořádně domluvit. Nejsme moc nadšeni životem, jaký vedeš. Zraješ pro peklo,” dodal s vážným výrazem.
O tom, co bude po smrti, jsem nikdy moc nepřemýšlel, ale slova opravdového anděla mají váhu i pro zarputilého ateistu. No dobrá, jestli Bůh a Satan existují, chci být zadobře s oběma. Vždycky jsem byl takový ten typ “kam vítr, tam plášť”.
Nebeský posel, který věděl, co mi prolétlo hlavou, vypadal dost rozčarovaně. “Tak slíbíš mi, že se polepšíš,” zkusil to ještě.
Anděl sedící vedle mě, jeho domlouvání mi a to, jak mě prosí – najednou jsem si uvědomil absurditu celé situace a vyprskl smíchy. Smál jsem se a nemohl přestat.
Anděl zbledl a uraženě se zvedl z lavičky.
“Počkej,” řekl jsem a chytil ho za ruku. Trošku mě překvapilo, že je opravdu z masa a kostí. “Tak neblázni přece, já to tak nemyslel.”
Se zachmuřenou tváří usedl zpátky. Přišlo mi ho trochu líto. Zřejmě ani tam nahoře nebyli úplně vševědoucí. Jinak by za mnou neposílali takového naivku.
“Já si tě vybral. Zdálo se mi, že nebude těžké tě přesvědčit o špat
nosti tvého konání.”
Jenže já své dobré vlastnosti dávno utopil v moři alkoholu. Najednou jsem dostal nápad.
“Ne, to v žádném případě, do hospody s tebou nepůjdu,” odpověděl mi anděl, než jsem stačil vyslovit otázku.
“Je asi lehký hrát si na svatýho, když jsi nikdy neokusil zakázanýho ovoce,” použil jsem argument silného kalibru. Bylo vidět, že jsem ho zaskočil. Nepřestával jsem tlačit na pilu. “Třeba mě potom líp přesvědčíš, že bych s tím měl přestat.”
Jeho poctivá tvář se
v té chvíli podobala otevřené knize, snadno jsem si v ní přečetl, jak ho taková zkouška láká. Zřejmě nepochyboval, že odolá všem svodům, kterými ho náš svět může obklopit.
“Tak dobře,” pronesl po chvíli přemýšlení osudná slova.
Neubránil jsem se širokému úsměvu.
“Pojď za mnou, ukážu ti
mojí představu ráje,” řekl jsem a odváděl strážnýho anděla směrem k zářícímu městu na obzoru.
…
O mnoho hodin později jsme se potáceli opuštěnými ulicemi, občas nás minul osamělý chodec, většinou ožrala vracející se domů nebo unavená šlapka hledající poslední zákazníky. Zapálil jsem si cigaretu a znepokojeně pozoroval nebeského posla zvracejícího opodál. Možná jsem to trochu přehnal, ale chtěl jsem mu ukázat, že nikdo není tak svatý, jak si myslí. Protáhl jsem ho těmi nejhoršími podniky, navštívili jsme bary, hospody, diskotéky i jeden bordel. A jemu se to líbilo! Chvílemi mi připomínal vyhladovělého tygra uprostřed stáda bezbranných antilop.
“Hele kámo, seš v pohodě?” zeptal jsem se. Nevěděl jsem, jestli se mu mám vysmát nebo ho litovat.
Ozvaly se poslední dávivé zvuky, anděl se narovnal, odhrnul si dlouh
é, zpocené vlasy z obličeje a upřel na mě krví podlité oči.
“Vypadám snad, jako by mi bylo dobře?”
“Můžeš si za to sám,” bránil jsem se. “K ničemu jsem tě nenutil.”
“No jo, máš pravdu,” řekl omluvným tónem. Jeho další slova mi vyrazila dech. “Ale stejně je to tady lepší než tam u nás,” dodal s pohledem upřeným na nebe. “Asi tu zůstanu a budu si užívat.”
Jen jsem koukal, co s člověkem, pardon, andělem, dokáže udělat trocha chlastu. Uvědomil jsem si svojí chybu. Zkazit anděla, to mi asi u posledního soudu jen tak neprojde.
“No tak neblbni, vždyť to tady za nic nestojí, co se může vyrovnat nebi?”
Vrhl na mě udivený pohled. “Jak se můžeš takhle ptát? Alkohol,
tanec, přítulná děvčata, automaty,” začal vypočítávat na prstech.
“A co tomu řeknou tam u vás nahoře,” zeptal jsem se.
“To je mi jedno, svoje už jsem si odsloužil, tak snad mám právo na nějaký to povyražení,” ujišťoval mě a asi i sebe anděl. “Však se tam beze mě nezblázní.”
“Co tady budeš dělat?”
“To co dneska, prostě si užívat, jako vy všichni.”
“My ale taky musíme makat, zadarmo ti nikdo nic nedá.” Dneska jsem platil za oba.
“Pracovat? Hmmm…,” bylo vidět, že tohle mu moc po
chuti není. “A bez toho to opravdu nejde?”
“Ty jsi asi spadl z višně,” divil jsem se jeho naivním představám o životě na Zemi.
“Ne, z nebe.” Andílek právě pronesl svůj první fór.
“Říkám ti, vykašli se na pozemský svět a vrať se nahoru, než bude pozdě.”
Nebeský posel chvíli dumal nad mými slovy.
“Ne, už jsem se rozhodl, zůstanu tady.” Vypadalo to, že ho nepřesvědčím.
“Tak si tu zůstaň, když jsi tak blbej, ale říkám ti, já bych s tebou z fleku měnil.”
“To by nešlo. Na to jsou předpisy. Nejdřív umřeš, pak děláš nebeskýho uklízeče, poslíčka, vrátnýho a teprve pak, když budeš mít štěstí, dostaneš místo strážnýho anděla, který může dolů na Zem mezi lidi. To by to vypadalo, kdyby se sem mohl vracet každý čerstvý nebožtík.”
Začínal jsem chápat, proč nestojí o návrat. Nebe jsem si představoval docela jinak.
“Dělej, jak myslíš. Přeju ti hodně štěstí,” dodal jsem a vykročil směrem k domovu.
“Buď na sebe opatrný,” zavolal na mě. “Teď jsi bez strážného anděla.”
“Jak to myslíš, snad dostanu jinýho, ne?”
“Kdepak, než by se vyřídilo všechno papírování, budeš stejně po smrti.”
“Tak co mám ksakru dělat?”
Pokrčil rameny a vydal se nejistým krokem zpět do centra. Díval jsem se, jak mizí za roh – postava v dlouhém pozvraceném kabátě, donedávna můj anděl strážn
ý.
Za několik dní nato mě přejelo auto.
