Den po cibuli palčivej,
kořalka vypitá načechrala křídla.
Pastvino oplakaná mlhou vzpomínej,
kolikrát moje krev v potocích tekla.
Kolikrát tepala ve víčkách,
když led na řekách rozrazily
ohořelý mraky,
když duše štípala v dechu,
jak kouř z hranic,
z hranic stolů,
který jsme sráželi po hospodách
a havrani se při kytarách smáli.
Z postelí na kterejch jsme lehávali pospolu.
A ze střech našich skrýší.
Teď pálíme je na pastvinách,
každej sám
každej sám prolívá krev svejch býků.
Každej sám kalí nebe kouřem
a snad každej spálil svoje hvězdy na prach.
Každej sám,
jako tenkrát,
když jsme podřezali svoje ovce.
Když jsme zapálili krov kostela,
když jsme vyměnili svoje duše
za vlčí písně.
Až slunce vyrvaný z vnitřností noci
sežehne lesy,
hranice vychladnou.
Pak každej,
každej z nás
vyřízne svůj jazyk
aby zůstal
navždy němý. |