Vyšetřovna u porodního sálu. V místnosti je sama rodička, připoutaná k monitoru, který sleduje kontrakce a srdeční ozvy plodu. Nervózně se dívá na dveře, kudy před chvílí odešla porodní asistentka. Ve chvíli, kdy někdo vezme za kliku, se spokojeně pousměje. Ve vteřině jí úsměv ztuhne na rtech – místo sestry přichází muž v klaunském převleku, s červeným nosem a zrzavou parukou; na sobě má nepřirozeně velké pruhované kalhoty, přidržované pestrobarevnými kšandami. Na jedné kšandě má uvázané balónky, na druhé klakson z dětského kola.
Klaun (bodře, typickým stylem cirkusového klauna): „Ahoj, ahoj, nazdárek! Tak tady bude někdo rodit! Už si o tom cvrlikají i pštrosi na střeše, ha ha ha! (Zmáčne dvakrát krátce klakson, přesunuje se k monitoru.) To budete asi vy, ta trubička… teda pardon… ladička… nééé, vlastně nééé (plácne se do čela), rodička, správně je to r-o-d-i-č-k-a, že jo? Já to pořád pletu.“ Rodička (vyděšeně): „Proboha, co to má bejt?“ Klaun (jako prve, snaží se rodičce podat ruku): „Já jsem zdravotní klaun Pepík Placenta. (Ztiší se, klidněji.) Ve skutečnosti se samozřejmě jmenuju jinak, tohle je můj uměleckej pseudonym. Sám jsem si ho vybral. Dobrej, ne?“ Rodička (chvíli oddechuje se zavřenýma očima, evidentně má kontrakci; pak polohlasem): „Jste se splet, ne? Máte bejt na dětským?!“ Klaun (smutně): „Ále kdež, dětský si vytáh Vaňura. Víte, my na závěr kursu losovali, kam jako pudem, a já si moh´ vybrat buďto oční nebo porodnický. No tak jsem si vybral tohle.“ Rodička (přerývaně): „Jste měl jít asi spíš na oční.“ Klaun (normálním hlasem): „To jsem právě nechtěl. Co na očním? Tam všichni blbě viděj. Na to jsem nestudoval. Na ňáký slepouny. A já studoval dobře. Byl jsem třetí nejlepší. Přede mnou byli akorát Kubále, ten je teďko na plicním, a Řihák, ten šel na JIPku.“ Rodička (lehce sténá): „Nemoh´ byste vypadnout?“ Klaun (stále ještě normálně, během řeči se opět mění v klauna): „To bych teda jako nemoh´. Dyť je to moje práce. Dostávám za to plat. Zdravotní klauni jsou tady vod toho, aby bavili nemocný. Chcete říct nějakej vtip?“ Rodička (tiše, se zavřenýma očima): „Ale já – nejsem nemocná.“ Klaun (stále normálně): „Ale jste v nemocnici. A na mým oddělení. Helejte, já nemůžu jen tak vodejít, kdy se mi zlíbí. Si to představte třeba u vás, jste třeba prodavačka nebo mlíkařka…“ Rodička (skrze zuby): „Mzdová účetní.“ Klaun (vytáhne z kapsy obrovské papírové naslouchátko, tázavě): „Cože?“ Rodička (jako prve): „Že jsem mzdová účetní, jsem… říkala.“ Klaun (chápavě): „A jo, tak. No dobře, tak vy si sedíte v práci, asi někde v kanclu, nejspíš, mzdově účtujete, a najednou byste se během pracovní doby sebrala a vodešla si někam na párek. To by asi váš nadřízenej nebyl nadšenej, co myslíte? No vidíte, a ten můj zrovna tak.“ Rodička (prodýchává kontrakci, pak zadýchaně): „Váš --- nadřízenej?“ Klaun (pozdvihne obočí, ztiší hlas): „Jo, Velkej Klaun. Je ze všech nejvejš a všechny nás řídí. Každý ráno máme nástup a kdo má prasklej balónek nebo mu nepíská nos, tak dostane sedm ostrejch a tejden dělá rajóny.“ Rodička (jako prve): „Si--- děláte prdel?“ Klaun (rozzáří se): „Jasně že jo. Dyk jsem klaun. Ve skutečnosti mne zaměstnává vedení nemocnice. Mám s nima smlouvu o dílo.“ (Otvírají se dveře a vchází porodní asistentka. Klauna si vůbec nevšímá, kontroluje monitor.) Asistentka (přátelsky, k rodičce): „No vida, pěknej kopeček. Možná bych vás už mohla pomalu vyšetřit, na kolik jste otevřená.“ Rodička (pozdvihne se na loktech, zamrká, překvapeně): „Ale dyť je tady… tenhleten!!! Přece!!!“ Asistentka (podívá se na klauna, vesele): „A jo, Pepík Placenta. To je v pohodě, je to jeho práce. Já myslím, že je zvyklej.“ Rodička (vyděšeně): „Přece mě před ním nebudete strkat ruku do… (zarazí se) bůhvíkam!“ Asistentka (nechápavě): „Pepík není žádnej cimprlich, onehdá jsme tu měli jeden překotnej porod, zvládli jsme to spolu na jedničku, viď, Pepíku? (Zadívá se na klauna, klaun horlivě přikyvuje.) Zubama překous pupeční šňůru, si to představte. A podvázal jí kšandou. Pepík je fakt třída. Neumím si představit, že by tu byl třeba Honzák. Nebo Pastyřík!“ Rodička (skrze zuby, oddychuje): „Ať jde --- pryč. Já ho --- tady nechci.“ Asistentka (nazlobeně): „Heleďte, to nejde. To byste si taky mohla vymyslet, že mám jít pryč i já. A když to vezmu kolem a kolem, taky bych já mohla říct, abyste šla rodit jinam, že vás tu nechceme.“ Rodička (přerývaně): „Podívejte --- kdybych bejvala --- věděla, že tu --- máte takovýhle věci, tak bych šla stoprocentně --- rodit jinam.“ (Asistentka natáhne si gumovou rukavici a provede rázně vaginální vyšetření. Rodička vyjekne. ) Klaun (opět klaunským stylem): „A znáte ten o mandarince? To takhle jednou přijde do školy inspektor, jde po těch chodbách a vidí žáka, jak stojí na hanbě. (K asistentce) Jak jsme daleko?“ Asistentka (vytahuje ruku z rodičky): „Je to tak na pět, na šest, ještě je čas.“ Klaun (normálně): „Tak mi skoč pro kafe, Slávinko, jo?“ Asistentka (stáhne si gumovou rukavici, plavmo ji hodí do koše, s úsměvem): „Jasně, Pepíku. Dva cukry jako vždycky. (Obrátí se k rodičce) A vy tu buďte hodná, ať na vás Pepík nemusí žalovat!“ Rodička (obrátí oči v sloup a zasténá).
|