Perinathal blues

Plavu ve vlažné vodě a jemné kolíbání mě konejší ke spánku.Pak však kolem břišní dutiny cítím něco,co by se dalo přirovnat k přívalu energie,najednou jsem plná života a tak rozpažím a kopu nohama kolem sebe,abych si tu báječnou lázeň pořádně užila.Radost mi zkazí tlumené výkřiky,které pocházejí nejspíše z vedlejšího bazénu,protože ničím jiným si to nedokážu vysvětlit a tak hlasitě zabouchám pěstí na stěnu a trochu toho nevychovance,který neví,jak se chovat v lázni, okřiknu,ale to ho zjevně rozruší a moje,ještě laskavé napomenutí,mi vrátí neurvalým sténáním. Po chvíli mě tato energická zábava přestane bavit a tak se zaměřím na to,co se ještě kromě mě v bazénku nachází.Říkám “bazénku“,protože architekt,který stavěl tento si byl zřejmě jist,že je každý šťastný,když se může mačkat v tak malém prostoru,který je sice z jakéhosi flexibilního materiálu,ale ani přesto neposkytuje možnost například plavat.Dělat kotouly,to dříve šlo,ale už to není to,co to bývalo,mám pocit,že v poslední době je ten prostor čím dál menší,můžu mluvit o velkém štěstí,že netrpím klaustrofobií,jinak bych se už asi dávno musela hlásit na psychiatrii. 

            Začnu tedy pomalu zkoumat,co je tu ještě kolem mě.Nejprve si všimnu slizkých kousků,které plavou všude kolem mě,zdají se mi jako kusy nějakého starého oděvu,který už voda stačila rozložit,jsou celé červené,no fuj,rozhodnu se raději nechat kousky kouskama a porozhlédnout se po  něčem,co nevyhlíží tak nehezky,ale po chvíli shledám,že si z mého bazénku asi někdo udělal skládku,protože najdu nějakou šňůru nebo spíše hadici,porostlou nějakou,bažinec připomínající,hmotu,je to celé slizké a hladké.Podívám se,kde je vlastně konec,ale není v dohlednu,celá trubička se několikrát stáčí a pak mizí mezi otvory v bazénku,nahoře u stropu.Tam se musím vlastně také někdy podívat,ještě jsem tam nikdy nebyla a kdoví,zda tam nejsou ukryty ještě jiné bazénky,které by byly třeba čistší než tenhle,vždyť tohle už se skoro nedá vydržet,i ta voda je celá zkalená a když vezmu v potaz prostor ku mé velikosti,je to směšné.

            Aby mě nelákal pohled na strop a pokušení jít se tam podívat,začnu se pomalu otáčet hlavou ke dnu.Ta hrozná šňůra se kolem mě omotává,jako by byla se mnou srostlá,to by mi tak ještě scházelo.Otáčení je náročné a aby bylo ještě příjemnější,začne zase ten neurvalec od vedle křičet,jako kdyby mu někdo něco hrozného dělal.Člověk nemá ani ve vlastním bazénu klid a to je tu tak teploučko a všechno je tak měkké,jako vystlané hnízdečko,ve kterém se tak krásně spí…pokud teda zrovna nikdo z venku nehuláká jako na lesy.

Konečně jsem tam,kde jsem chtěla být,ani tato poloha není špatná,dokonce i hluk ustal a já si mohu v klidu zdřímnout,voda mě celou omývá,je příjemně teplá a nadnáší mě směrem do světa snů…ale co to?Někdo asi začal vypouštět bazének,co je to za sabotáž?!?!Co se to děje? Zmocňuje se mě panika,někdo mě připravuje o moji hřejivou peřinku,odtéká otvorem ve dnu a mizí kdesi v potrubí.Už mi sahá jen po lýtka,ne,teď už jen po bříško,jejda,zjišťuji,že ta hadice vychází ze mě,už se také odkrývá a kusy toho všeho,co kolem plave zůstávají přilepené na stěnách nebo se omotají kolem šňůrky a visí dolů jako trosečníci,jako osamělá schránka na suchu,voda už mi mezitím dosáhla k ramenům,ach,to tak zebe bez mého vodního topení,najednou se mi zdá,že ten prostor je hrozně velký,viklám se v něm jako malý šroubek ve velké díře a dívám se na poslední kapky,které se mi prohnaly kolem uší,pohladily vršek hlavy a zmizely v kanále.

Nastalo ticho,zůstávám v suché,lepivé komoře,sama,bez vysvětlení,proč byl bazén vypuštěn.Ale zřejmě ještě nemá být konec mým útrapám a tak,když ležím hlavou ke dnu a přemýšlím o důvodech vydání mě na pospas suchu,všimnu si,že se něco děje i se stěnami mého bazénku.Začínají se vlnit a stahovat a trochu mě usurpují v mém životním prostůrku,strop se dokonce tak stáhne,že mě až polechtá na chodidlech.Asi mě postihlo zemětřesení! Pak následuje klid,jen je slyšet,že můj známý vedle zase křičí,asi se u něj taky zem otřásla a je z toho chudák vyděšený,zaslechnu,že ještě s někým mluví,asi ho přišel někdo uklidnit.A kdo uklidní mě?  Já se tisknu na vychládající stěnu a bojím se,aby se záchvěvy neopakovaly.Můj strach se za chvilku jeví jako oprávněný,jelikož se zase začne všechno vlnit a stahovat a skoro až bych řekla,že se mě to snaží vypudit pryč,no to snad ne,začne se rozšiřovat dno a tam kde zmizela před chvílí moje vodička, objevuje se tmavý prostor,bojím se,abych tam nespadla,nevím,kam to vede a tak hledám nějaká madla,kterých bych se zachytila,museli přeci při stavbě počítat i se zemětřesením,ale žádná tu nejsou a ze shora na mě tlačí strop a stále víc a víc dotírá,nedá se nijak zaplašit,až se nakonec neudržím a trochu sjedu hlavou do rozšíření.  

Nic tady nevidím,tma jako v ranci,ale řekla bych,že se to ještě rozšiřuje dál,cítím,jak se za mnou zavírají místa,kde byl ještě před chvílí můj bazének  a to co z něho zbylo na mě tlačí,jako by už mě to nechtělo,budu tedy bezdomovec nebo zůstanu žít v takovéhle tmavé stoce…? Pořád se posunuju pomaličku dopředu,konce nevidět,ani hnout se nemůžu a ještě mě to nutí,abych si prorážela cestu vlastní hlavou,co když si ji pomačkám.?!Posuny přicházejí v pravidelných intervalech,jako by mě vždycky někdo postrčil a já povyjela zase o kus dál.Na zemětřesení to už nevypadá,logický úsudek mi napovídá,že mě chce asi někdo někam přemístit nebo něco podobného,nejspíš usoudili,že tenhle bazének nebude pro mě to pravé a přidělili mi nový,ještě hezčí,než byl ten minulý a toto asi bude taková spojovací chodba.

Posunování je náročné,ale za bazének mi to stojí,přestanu se tedy bránit a zapojím se také do přemisťovacího procesu,náhle vidím,že se asi blížím ke konci,protože se objeví na konci tunelu něco jako světlo,bodá mě nemilosrdně do očí,nejsem na to zvyklá a tak je zavřu a pak cítím,že jsem prošla nějakým  pružným kruhem a krk se mi uvolnil,slyším hrozně hluku a řevu,světlo proniká i přes zavřená víčka.Držím v tunelu jako špunt,něco mě chytne za hlavu tahá to i zbytek mého těla pryč z chodby,uvolňují se mi ruce a pak i nohy a cítím,jak je hrozná zima.Zjišťuju,že ta šňůra šla celou dobu se mnou a teď mi ji asi odřízli,mohli mi ji nechat,jak teď trefím domů? Řekla bych,že to s tím novým bazénkem bude asi pěkný omyl,protože když se odvážím trochu pootevřít oči,drží mě-zřejmě člověk-v rukách a najednou mě otočí zase hlavou dolů a plácne mi takovou na zadek,že se hrozně leknu a zalapám po dechu a začnu  plakat.

Uvědomím si totiž,že TAM už se nikdy nevrátím.