Holá krajina. Bílá rakev tažená na vozíku starým oslem, za ním jdou dva nazí kostlivci. Ostrý vítr skučí a pročesává jim ne-vlasy.
On: „Musela tak brzo odejít. (nevěřícně kroutí ne-hlavou) Tomu nerozumím. Proč jen musela tak brzo odejít ?! Proč ?!
Ona: „Tohle kolo nás všechny semele.“
On: „Ne, nevěřím tomu, přece musí být někde konec. U tebe, u mě, kdekoliv, ale konec se už musí objevit. A proč by nám pak přece dávali naději ?!
Ona: „Kdo? Oni? Víš, že myslí jen sami na sebe. Ještě jsem nezažila, aby jednali jinak než ve svůj prospěch. Plní svoje sliby stejně tak, jako naše ne-vlasy vlají v tomhle větru.“
On: „Máš naprostou pravdu, naše ne-vlasy vlají nebo nevlají, to už je jedno, protože nejsou a když nejsou, tak ať si třeba klidně vlají, ale oni slibují a slibují, tedy jejich sliby jsou a když jsou, tak by mohly být i plněny. Máš naprostou pravdu a já hlupák jsem jim věřil a zasvětil čekání na nekonečnou smrt jim. Ale proč právě jim, když jsou tisíce dalších, řekl bych. Ale přesto, není ti ji přece jenom trochu líto? Taky věřila.“
Ona: „Ne, nevěřila, to ty jediný jsi věřil a nebylo nikoho, kdo by ti přes tvou zaslepenost mohl otevřít oči. Ano, máš pravdu, tisíce dalších a ty si vybereš zrovna je. Myslí jen na sebe, pokud zrovna vůbec chtějí myslet. Taky jsou pyšní, moc pyšní a nechtějí slyšet o nekonečné smrti. Zkouší život, experimentují s ním, ale toho jsi si, jak se zdá, vůbec nevšiml.
On (apaticky): „Hm…hm, hm. Ale co teď? Co s ní? Co s nimi? (opatrně): Co s námi?
Ona: „O ni se neboj, není to poprvé, co se ji to stalo. A co s nimi? Až se vrátíme, už tam nebudou. Pochopili, že pochopíš, a proto nemělo smysl, aby déle vytrvávali, a tak odešli. Neptej se mě kam, nevím. A my? Třeba nás brzy taky zavolají a budeme muset jít. Všichni jdou a zase se vrátí. Neboj. Zase se vrátí! Nebudeme výjimkou. Je to hrozné. Taky to nesnáším, ale dá se to vydržet až do smrti. Z téhle krásné pohodlné tmy tě najednou nešetrně vytáhnou na to ostré světlo a pak máš žít. Postaví tě před to jako před hotovou věc. Žít! Zatím mi to nikdo nevysvětlil a sama to stěží můžu pochopit. Tak jen čekám a ona přijde. I když není nekonečná, jak už jsi teď sám pochopil, ale je to ona. (zavře ne- oči): Už ji vidím, i přesto, že je neviditelná, už ji cítím, ačkoliv to nelze. Není to zvláštní?“
On (poklekne a hledí do prázdna prázdnými důlky)
Ona (otevře ne- oči a všimne si jeho prázdného pohledu, rychle k němu poklekne): „Proboha, proďábla, procokoliv, řekni něco, ááá, bééé, jen tě prosím něco řekni!
On (pomalu): „Řekla mi to.“
Ona (naléhavě): „Kdo? Ona? Řekla ti co?“
On (pomalu): „Už mě volají.“
Ona (bezbarvě): „Sbohem.“
OPONA
|