Probouzím se mezi prázdnými lahváči s prázdnou hlavou
Rozšklebený obraz milenců ze stěny sleduje rozkošnicky můj zápas s opicí
Zakouřená potrhaná Elsa se výsměšně pohupuje v bráně zapomnění
Gigantický prst ocelovým prstenem mě vábí do vražedného stisku svých bratří
Opilí netopýři rdousí vychytralé myšky s králičími obličeji
Hejno vepřů v extázi vlétá nad dohasínající kráter sopky svědomí
Psychopatičtí vlkodlaci požírají klubající se vejce pterodaktylů
Pestrobarevní trpaslíci pořádají hromadnou oslavnou sebevraždu skokem z nočního stolku

Mezi přeludy vstupuji branou ze střepů své hlavy do ztichlé zahrady plné slunce a ptačího zpěvu
Chlupatí opeřenci mě vedou ke květině ve středu zahrady po které jsem vždy toužil a kterou si teď mohu utrhnout
Jdu blíž a vidím: je to krásná růže
Omamuje mne i tebe i hmyz tančící kolem sladkého středu světa
Pak opylená opilé mušky nabodává svými modrými kořeny na své nevinné trny
Lhostejně požírá svíjející se tělíčka a křehký vánek ji něžně očišťuje od zbytků
Natahuji ruku po růži a její trn otvírá bránu za níž již dlouho čekala moje panenská krev
Zdá se mi jak se sebevědomá a mocná kráska topí v mé horké krvi
Bere svoji poslední koupel a usíná pohřbena krví větru kterou sama počala
Usínám a zdá se mi jak se růže stává kopretinou bez omamné vůně a vraždících ostnů

Probouzím se mezi prázdnými slovy s prázdnou hlavou
Polykám nechtěně slzy pro další promarněnou noc bez vůně kytek a krve
Zkaleným zrakem bez naděje pláči slzy poznání o kterých zatím nevím
V polosnu vidím jak ke mě z lahváče sestupuje Velkopopovický kozel - nejmoudřejší nejstarší zvíře ze dna světa
Opatrně se k němu nakláním a on mi povídá dětským hlasem o kytkách nebi lásce zradě
O trnech které raní o kopretinách které kvetou na začátku léta
Neposlouchám ho už a mé tělo obrůstá šupinami křídly chlupy drápy
Stávám se sám kozlem drakem hadem plivníkem a odlétám na konec světa
Vznáším se s Ellis divoce nejstarší nocí nad světly ohňů lásek a nenávistí
A hledám tu svojí kytku co od počátku světa na mě čeká
Ale černý orel ze sedmého nebe nás oba sráží do propasti trhá ruce nohy křídla
Zmizela i tvoje tvář zůstalo jen strašlivé ticho po prožité hrůze

Probouzím se zpocený vyčerpaný s vracející se vzpomínkou na první krásnou noc kdy jsi rozkvetla
Mrazivé střípky štěstí v nesmyslném kolotoči nevidomých očí velkoměsta
Slyším jen tikot rezavých hodin které se už dávno zastavily
Vím že budu muset už vstát a uvidím lhostejně tisíce lhostejných znuděných tváří bez křídel bez vůně
A možná pár kytek a nic víc
Vstoupil jsem do vlaku bez záchranné brzdy a bez oken
Dívám se ven a vidím jen svoji vlastní tvář
A plazivé prachové hodiny po prababičce s jedinou splašenou ručičkou těsně před dvanáctkou
Jako koloběh vody smrti lásky
Běhá v nich čas - popravčí mých myšlenek a dárce mých úletů
Pár koleček ručiček myšlenek které se stejně jednou porouchají
Pak pomine čas a vzpomínky
A zbude jen Ticho
Těhotné zvukem

A snad si pak někdy vzpomeneš na tu kytku
Kterou jsem ti chtěl utrhnout i když jsem věděl že nás oba zabije
A ona zase rozkvete...