Odcházel ráno nejistým krokem z nevydařeného mejdanu. Jeho dívka se tam před jeho očima
vyspala s jiným. Měl ho zbít? -Vždyť ho zradila Ona! Ze zoufalství se opil a ráno byl vyhozen. Procházel se bezcílně liduprázdným Městem. Myslel na svoji lásku a domníval se, že jen on je otrokem bolesti. Nepoznával domy ani ulice, jakoby tudy šel poprvé. Divil se sochám na Kamenném mostě, že ještě chtějí nést svůj kámen. Nechápal, proč rackové chtějí ještě létat. Všechno se zdálo být jako nové, zbytečné a zároveň bylo na všechno strašlivě pozdě. Snažil se zapomenout, ale všechny obrazy v mysli mu Ji připomínaly.

Stanul...

Neměl odvahu skočit. - "Zbabělec, horší sebevraha!" opovrhl sebou. Nohy ho automaticky zanesly na Petřín. V kvetoucích sadech si hrály děti, dědci krmili holuby - zdálo se, že vše je jak má být - ale on věděl, že už nic není na svých místech. Připadal si bezmocnější než ti holubi a starší než ti důchodci. Usedl na lavičku a stoupající Slunce mu milosrdně vysávalo jednu myšlenku za druhou...

V otupělosti spatřil naproti své lavičce přes cestu ruinu domku, které si dříve nevšiml. Vešel nízkou branou.

Strnul.

Cosi starého, známého, blízkého - a zároveň děsivého, cizího naň dýchlo. Na hliněné podlaze se hřálo kolem ohně několik postav - tak jako v pohádce o dvanácti měsíčkách. Hovořili spolu tiše o něčem pro něj důležitém - zdálo se - ale nerozuměl jim. Slova k němu zaznívala zdaleka, ač ti, kteří je vyslovovali, byli na dosah ruky.

Z kruhu kolem ohně vystoupila Bílá dívka. Přistoupila k němu. Přestože odhalila svůj závoj, nespatřil její tvář. Podivná mlha vše náhle bíle zastřela. Cítil, že teď se dozví Tajemství svého života. Pro tuto chvíli jen žil, zde je jeho poklad - ne venku, v tom Městě. Chtěl k Dívce přistoupit, ale nemohl z místa.

"Stojíš na místě, protože se nemůžeš vzdálit sám sobě. Vyjdi ze sebe a pojď ke mě. Nesmíš už být tím člověkem, kterým jsi byl. Ohřej se, je ti zima..." řekla Bílá. Alespoň se domníval, že to řekla. Dívka ústy nepohybovala, jen se podivně usmívala. Snad ten úsměv mu to sděloval? Ale jak to věděl, když tvář její dosud nespatřil - podivné, divuplné vše bylo. Ještě mnohem více mu "řekla", ale on byl schopen přijmout jen toto. Zaslechl to snad v Hudbě, celým prostorem chrámu se vlnící?

Vyšel - a usedl s ostatními k ohni.

Prohlížel si spolusedící. Ani jim neviděl do tváří. Hledal mezi nimi vlastně svou milou - vtom mu hrůzně svitlo: "Hledím do tváří mrtvých, které nemohu spatřit - sám živý!" Zmocnil se ho děs a chtěl utéci zpátky na Petřín, do Města, k jeho lásce...
"Nemysli na minulost, ta ti nepatří. Tvoje je jen přítomnost, v tu hleď!"
Slova Bílé ho uklidnila a on mohl poprvé beze strachu pohlédnout do tváří strašidel: byly tak klidné, laskavé, moudré a krásné! Mezi nimi se cítil doma.
"Kdo je tu mrtvý - oni či já?"
Ale pak už nepřemýšlel: zaposlouchal se do nadzemské Hudby, jako sluneční zář všemi a vším
prostupující - ne, už neposlouchal, Hudbou sám se stal. Uviděl teď i její tvář - andělsky jasnou a krásnou, klidnou a zároveň přísnou, silnou a mocnou, s očima darujícíma život i smrt, s černými dlouhými vlasy, s modrým znamením na čele...

Poznal ji?

Bylo mu v té chvíli odkrýváno Tajemství, ale byl netrpělivý, zmatený. Zakřičel:
"Co jste zač? Kdo jsou oni a kdo jsi ty? - Kdo jsem já?"
"Nechtěj všechno vědět, ještě nepřišel tvůj čas. Jedno z mých jmen je Láska. Pojď ke mě blíž - ..."
Přistoupil k Ní a prvně byl naplněn Láskou. V jejím objetí se ztratil sám sobě, vyšel ze sebe. Strach a opuštěnost zmizely, jako by jich nikdy nebylo. Dostal nový život a nové oči...
"Vím, co teď cítíš. Toto je však jen zlomek všeho, co tě čeká, složíš-li zkoušku. Pohleď na
svoji dlaň - je prázdná. My zde máme Znamení lásky. Můžeš jej také získat, ale nesmíš pak
zradit. My budeme s tebou. Musíš se ale sám stát novým, jiným člověkem - složit zkoušku.
Jinak už nás nikdy nespatříš... "

Láska a vše co z ní vycházelo zmizelo mu před očima. Nádvoří počlo se plnit dusnou tmavnoucí parou. Chtěl se jí ještě zeptat, jak být jiný, nový - ale jeho zoufalý křik přeryla nastalá vichřice. V tom pekle se z nebe snášela doběla rozžhavená železná tyč, na jejímž konci spatřil svítit pečeť z Dívčiny dlaně. Příšerně rychle blížila se ona tyč, utéci nebylo kam...

...Přestal děsem myslit, čímž se strachu zbavil.
Zavřel oči, nastavil dlaň... Pekelná bolest v dlani do celého těla se rozrůstající vzala mu vědomí a nesla ho se smíchem zběsile vichrem pryč...

Probudil se na lavičce, těžce oddychoval, nevěděl, co se s ním děje. Vtom si vzpomněl - ale naproti lavičce nebylo po nějakém domě ani stopy. Jen dávno vyhaslé ohniště v trávě, kolem něhož si asi jeho fantasie v polosnu vyčarovala neexistující mrtvé. Pod sebou viděl Město v rudé záři zapadajícího slunce - že by v kocovině prospal celý den? Vzpomínal na ten prapodivný sen a pomyslil si, že je přece jen škoda, že to byl jen sen.

Mimoděk pohlédl na svou levici.

Trhl sebou: zčernalá zaschlou krví!

Pomalu otáčel pěst... Pomalu ji rozvíral, nastavujíc dlaň krvavé záři sluneční - a spatřil 
                                                   to, co tušil:
                              
                                                Znamení lásky .