Každá má noc je svatojánská.

Jsem z mlhy. Jsem možná svatě

kapradinatá. Den všit ve zlatě

chová se večer jako  panská 

A najde lichou rukavičku

a střevíc, co se zatoulal.

A  z mraku šat mi ledabyle šije

Jsem ze tmy. Trochu prostoduchá.

Zpívám si, zpívám, zrovna tak

jak zdivočelá harmonika.

Orchestr větru mi zafouká.

Několik laní se mnou žije.

Sena a kaštanů je dosti.

A vlk se vloni přilísal.

V nocích divoká i ochočená

k očím laní vlčí čumák mám

když  stádo na noc přikrývám.

Ve dnech se tvářím jako žena.

Seno a touhu přikusuji

ke všem svým modlitbám.

Kalnou vodu piji z louží

Po boku vlk i laň. Rozcuchaná

češu si vlasy větví. Nevinná,

naděje skládám  do otýpek

a s jejich tíhou kráčím.

Ztěžka se prohýbám.

Noc zamkla cestu. My jdeme dál

za  zlatým kapradím.

Schouleni mezi svými

zlehka dřímáme

pod keři šípkovými

A zlaté kapradí

kvést už začíná.

Obruče a křehké dýhy

všech našich strachů

se zlehka odlupují.

Jsem bečka vína.

Jsem medovina.

Každá má noc

je svatojánská

každý můj den

voní kapradím.

Měkce šlapeme po krajině

pátrat po něčí vině?

Touláme se dny přejasnými

a po nocích vyjeme si tiše.

A  prach ze zlatého kapradí  

z oblohy, mraků, odněkud z pastvin

na výšinách se dolů na pochýlené

hlavy snáší a rozcuchanou

            duši kolíbá.