7:40. Rozespalým vzduchem zasvištěly první líné otáčky disku. Charlie One bez varování začala zpívat, holubi kvapně opustili parapet. To všechno David vnímal, i když měl oči stále ještě zavřené a dával pozor, aby zívnutím nevyplašil sny stále ještě bloudící po pokoji. Těšil se, že až si do sytosti promne oči, bude se protahovat pod peřinou zkrouceným stínem žaluzíí. Těšil se, jaký bude dnes pěkný den.

„Už vám dávaj ten film, co ste mi o něm vykládal, pane Davide?“, ptala se ho ta paní, co vynášívá žlutý rozpraskaný koš ze třetího patra ve výtahu. „Už běží“. Usmál se, nejenom kvůli zhoupnutí po spuštění koleček. „Jé, doopravdy? A kde vám to běží?“ „Třeba támhle, kousek za rohem to běží...je to pěkný film“, rozloučil se a zašel pomalu za roh. Paní Klímové vrtalo hlavou, co že je to za nové kino kousek od domu a jak si toho mohla nevšimnout. Ale podívat se nešla, protože práci měla na opačnou stranu. Nohy tam šly.

Nejsympatičtější cesta ho dnes zavedla do knihovny. Měl rád tu sečtělou vůni, kterou příchozí před šatnami ovívá průvan. Šatnářka mu moc nerozuměla, ale měla knihovnu ráda. Vodí sem svoji vnučku. Oprášila mu kabát a upravila ho na věšáku.

Posadil se ke vchodu. Sledoval tváře lidí vracejících knížky a bavil se pomyšlením, co asi mohli číst. Až přišel pán s baretem. Knížku pokládal váhavě. Usmíval se a zdálo se, jako by se mu po ní mělo stýskat. Když se s ní rozloučil a odkráčel směrem k Dennímu tisku, David si ji vzal s sebou dozadu, ke svému oblíbenému stolečku. Než ji stačil otevřít, objevil se pán s baretem a sedl si naproti na pohovku. Otevřel noviny a začetl se. David by si s ním chtěl popovídat. Sledoval ho, začaly se mu vybavovat otázky, které by mu rád položil. Zaposlouchal se do posvátného šumu knihovny. Pomalu z něj vystupovaly hlasy, z hlasů se daly rozeznat slova, ze slov se začaly formovat věty a z nich odpovědi, které ho zajímaly. Knihy mu odpovídaly za něj, za chlapíka v baretu čtoucího noviny naproti jemu. Protože všechno, co by říkal, bylo už vytištěno na některé ze stránek knih, seřazených podél vysokých stěn. Možná v té velké, s polámaným zežloutlým hřbetem, co pro ní prstem přejíždí ta drobná brunetka. Omluvil se pánovi, co už si půl hodiny mlčky listoval novinami a šel té dívce říct, kde hledat Verlaina. Všechny dívky jejího věku, poklekávající u polic s písmeny V, ho hledají. A každý, kdo je poprvé v knihovně, hledá ve špatném oddělení.