BALADA O SNU
J. Seifertovi
V špinavé ulici na předměstí
bydlel mládenec jménem Jan.
Měl dobré srdce, slabé pěsti
a modrou pracovní zástěru.
Městem se brouzdal k večeru
a ve světel barevném kolotoči
mu narůstaly bolavé oči,
jež všechno skutečně viděly
a do srdce krutě křičely:
Tady jsou paláce, - tady podkroví,
tady jsou sytí, - tady hladoví,
jedni jsou otroci, - druzí diktátoři
a všichni jsou choří.
Svět je jak srdce kulatý
a je-li do půle rozťatý,
- umírá.
Po městě chodil smutný Jan
ze všech stran očim a dobýván,
toužil a trpěl a přece chtěl žít,
svět na vážkách spravedlivých vyvážit,
neboť člověk na svět přišel a proto tu je,
aby se stával tím, co země potřebuje.
Nechť je jí pokrmem, - jestli hladem stená,
nechť je jí hladem, - je-li přesycena.
Po městě bloudil,
v ulicích chodil,
hvězdy mu nepomáhaly.
Vrátil se domů. V světnici nízké
okno a tři lidé spali.
Na houni uleh´ bludný Jan
a oči zející do dvou ran
tiše se zavíraly.
tiše se zajízvovaly.
Sotva se víčka zavřela
nad dvěma modrými ranami,
srdce, jak semeno zalité slzami,
rozrostlo se mu po těle
v krajiny šťastné a veselé.
Neviděl paláců, neviděl podkroví,
zmizeli žebráci nuzní a hladoví,
po světě bez bídy, bez chamtivosti
chodili lidé chlapecky prostí,
stateční jak montéři, moudří jak inženýři,
co stavějí mosty z básní a tónů
a hlavně z železobetonu,
aby spojili se zemí zem
a srdce se srdcem.
Jan rozpřáhl ruce;
velkou láskou jat
chtěl vše to jak svou milou ohmatat,
však běda, běda !
- oči - rány nezhojené – náhle roztrhly se,
zřel jizbu jež je jit rem bledá,
činžáků střechy lysé,
skutečnost dvěma hřebíky se v srdce probila mu,
a poznal, že vše byl jen sen,
z bídy, samoty, klamů.
Sirény rozkaz zahoukly,
Jan utáhl si pás,
šel včera a šel předevčírem
a dneska půjde zas.
Dnes ulicí však nejde sám,
sen krásný naň se věší,
bylo-li včera těžké vše,
dnes je to ještě těžší.
V předměstské ulici bydlela též
dívka jménem Marie.
Na šicím stroji každého dne
deset košil ušije.
S Janem kdysi setkala se,
když večer v město pad´,
Jan ji objal teple v pase
a povídal, že má ji rád.
Pak častěji spolu chodívali
a o lásku se dělívali.
Toho večera sešli se zas.
Jan hlavu měl svěšenu,
propadlý hlas.
“Dnes v noci, Marie, zdálo se mi,
že žíti lze lépe na naší zemi.
Však s ránem jsem poznal, že to byl sen,
a snem tím jsem k smrti nemocen,
neb přes den jak líbezné strašidlo kráčí přede mnou,
železným nábřežím, ulicí kamennou
a stane-li , průsvitný , uprostřed náměstí,
skrze něj vidím tisíce neřestí,
neřestí, které tím strašněji své boláky odkryly,
že poznal jsem krajiny, ve kt erých nebyly,
Ti, kterým slunce nesvítí,
sny slunečné musí zabíti –
sic zemrou na ně sami.
Pověz mi má milá,
jak bys sen zabila?
“Dokud jsem tě, Jene, neznala,
též hrozné sny jsem mívala.
Můj sen
však muži milenci byl podoben.
Že celý den jsem samotinká byla,
tož noc mě v jeho náruč položila,
ne za odměnu, ale z trestu spíš.
Chceš-li žít, ze snu se vždy probudíš.
A já se probouzela
do čtyř chudých, holých stěn,
abych si řekla, krutě ošálená:
to nebyl muž – to byl jen sen.
Však od těch dob co jsme se pozn ali,
sny tyto se mi zdáti přestaly.
Tím že jsi řek mi: má milá!
sny ty jsem v sobě navždy zabila.
Poslouchal mládenec jménem Jan,
pochopil muž to jménem Jan,
obtěžkal ruce a řekl jen:
“Zabiji sen.”
Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
tvrdost životů jejich jim padla do rukou,
ti všichni krásné sny měli a tíhu jich poznali,
dnes jeřábem zvednou je a vytešou do skály,
to lidé jsou z masa a kostí, tvoření světa dědicové věční,
co krásné sny zabijí tím, že je uskuteční,
nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěst i,
protože po světě jdou, ve světě vrou a na světě staví
své štěstí.
Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
mezi nimi Jan a Marie,
svatí drží v rukou lilie,
muži kladiva a meče;
když velké sny se zabíjejí,
mnoho krve teče.
Musí se zabít,
musí se žít,
ruce jsou zbraně,
srdce štít!
INTERPRETACE BÁSNĚ JIŘÍHO WOLKERA BALADA O SNU
Balada o snu je přímo učebnicovou ukázkou proletářské poezie. Wolker vypráví příběh mladého dělníka Jana, seznamuje vnímatele s prostředím, ve kterém žije, a s jeho psychickým růstem, jenž jest dokončen se zrodem myšlenky, že nový, lepší svět si musíme vybojovat.
Nejprve nám autor představuje Janovo okolí, špinavou ulici na předměstí, kde mladý dělník bydlí a město, ve kterém žije. Janův život však v básni není zasazen na žádné ryze konkrétní místo, domnívám se proto, že ono předměstí je z Wolkerova pohledu místem koncentrace veškeré chudiny a lidí nižších vrstev a město pak symbolizuje celý svět, podle autora nespravedlivý a krutý, rozdělený na dvě část i: chudý, poctivě pracující lid a jeho bohaté vykořisťovatele. Wolker svět vnímá jako nemocný kolos: “Svět je jak srdce kulatý,a je-li do půle rozťatý - umírá."
Veškeré rozdíly mezi majetnými a nemajetnými a jsou vnímateli prezentovány Janovýma očima, mladík se prochází městem a každičký pohled kolem sebe jej utvrzuje o palčivém problému světa, ve kterém žije, o nerovném majetku a příležitostech lidí. Dobře si uvědomuje, že společenské zřízení, do kterého se narodil a ve kterém musí žít, nerozdává všem stejným dílem a přál by si, aby mohl dosáhnout změny k lepšímu: “Toužil a trpěl a přece chtěl žít, svět na vážkách spravedlivých vyvážit." Cítí však, že není v jeho silách něco udělat: “Měl dobré srdce, slabé pěsti," a ani netuší, jak by mohl něčeho takového dosáhnout.
Vše se brzy změní, když se Janovi v noci zdá zvláštní, živý sen o ideálním světě, takovém, po kterém Jan touží, ale až do té doby si jej neuměl představit : “Po světě bez bídy, bez chamtivosti, chodili lidé chlapecky prostí." Tak si Wolker představoval svět, který by podle něj nastal po případné dělnické revoluci. Popisuje nám jej jako naprosto ideální svět rovných příležitostí, kde “mosty z básní a tónů stavějí lidé stateční jak montéři a moudří jak inženýři."
Čím krásnější zdá se Janovi jeho vysněný svět, o to horší je pro něj probuzení do života reálného: “Skutečnost dvěma hřebíky se v srdce probila mu, a poznal, že vše byl jen sen z bídy, slaboty a klamů." Jestliže i dříve cítil tíhu dělnického života a křivdu nesprávného systému, tak nyní je pro něj nutnost nést břímě všedního dne ještě obtížnější : “Bylo-li včera těžké vše, dnes je to ještě těžší." Snová vidina ideálního světa kráčí stále před ním a právě pro ni a její náhlou přítomnost se Jan už nedokáže více dívat na lidské utrpení a bezpráví, které dříve mlčky snášel. Cítí, že se bude muset zbavit své snové představy, jinak už nebude schopný žít tak jako před tím, jinak že již nedokáže snášet ono bezpráví, páchané na něm a všech poctivě pracujících lidech.
Skutečným zlomem v Janově myšlení a konečným završením jeho psychického dospívání a definitivním uvědoměním si toho, že nynější svět není v pořádku a je potřeba něco s ním udělat, se stane rozhovor s jeho dívkou, švadlenou Marií. Jan se jí svěří se svou snahou, zbavit se snu, pro který se náhle jeho existence stala mnohem tíživější, než jak ji vnímal předtím. Marie mu vysvětlí, že sen je zobrazením jeho touhy, toho co mu v reálném životě chybí a že snu se zbaví pouze tehdy, dokáže-li svou touhu uskutečnit, udělat ze snu přítomnost, protože je-li člověk ve svém životě šťastný, netrápí jej sny o tom, jak by se mu mohlo žít lépe.
Janova proměna ze slabého, utrápeného dělníka, mladíka neschopného změnit svou životní situaci v silného dospělého dělníka bojujícího, který je odhodlán rvát se za lepší život pro sebe a své blízké je vnímateli odhalena již v následujícím verši: “Poslouchal mládenec jménem Jan, pochopil muž to jménem Jan, obtěžkal ruce a řekl jen: Zabiji sen."
A proměnou Jana, jakoby se náhle všem stejně smýšlejícím a stejně utiskovaným lidem otevřely oči,všichni vyráží zabít sen tím, že reálný svět přetvoří na onen vysněný, ideální.
“Z fabrik a podkroví dělníci jdou,
tvrdost životů jejich jim padla do rukou,
ti všichni krásné sny měli a tíhu jich poznali,
dnes jeřábem zvednou je a vytešou do skály,
to lidé jsou z masa a kostí, tvoření světa dědicové věční,
co krásné sny zabijí tím, že je uskuteční,
nemají dobré srdce jen, ale též dobré pěsti,
protože po světě jdou, ve světě vrou a na světě staví
své štěstí.”
V závěru básně nás Wolker seznamuje se svou představou dělnické revoluce, zjevně inspirován ruskou revolucí nám ukazuje svou vizi, jak všichni dělníci světa, kterým “tvrdost životů jejich padla do rukou" vyrážejí do ulic, bojovat za svět, kde by jim bylo lépe. Janův sen v básni symbolizuje naděje všech pracujících, jejich marné očekávání toho, že jednou se budou mít dobře. Autor volá po revoltě proti pasivitě, vysvětluje, že sny se dají zabít pouze tím, že se uskuteční a že jedinou šancí, jak dosáhnout zl epšení poměrů dělnické třídy je boj s využitím veškerých zbraní. Ospravedlňuje případné násilí tvrzením, že uskutečnit cestu za lepším zítřkem lze pouze silou: “Když velké sny se zabíjejí, mnoho krve teče." Nabádá k odvaze a nepochybuje o vítězství, protože z jeho pohledu jde o spravedlivý boj utiskovaných lidí za jejich práva a pokud všichni budou pevně stát po svém boku, budou neporazitelní.
“Musí se zabít,
musí se žít,
ruce jsou zbraně,
srdce štít.”
Balada o snu je typickým zástupcem proletářské poezie, je psána jednoduchým, srozumitelným jazykem, autor se v ní hluboce zajímá o osud dělnické třídy, radí, nabádá k optimismu, věští lepší budoucnost. Přes veškerý patos tohoto díla je však neoddiskutovatelná dramatičnost jeho výzvy k boji, veškeré myš lenky Wolkerovy jsou uvěřitelné a z každého verše je cítit hluboké procítění a soucit nad utrpením chudých. A v tom tkví krása Wolkerovy poezie, v její upřímnosti a v ukázce toho, kolik byl autor ochoten darovat prostým lidem a jak moc věřil svým ideálům.
|