|
1.
Uměle se potácím večerní ulicí.
Lampa, mrká na mě svým zářícím okem
a noční můry se vytahují smrtí.
Tak rád bych uměl tančit.
Jsem však jen jeden z těch temných motýlů,
snílků prahnoucí po světle.
2.
Miluju tu neosobní noc.
Podivná scéna, zase ty lampy
a zástupy stínů, siluety bez duše.
Krčím se v koutě pozorujíc divadlo,
sám proti proudu, sám proti armádě.
Musím pryč, už se zase snažím tančit ulicí.
3.
Můry zmrzly, davy do domů rozfoukal vítr.
Královniny podpisy na oknech.
Strouha či ring, smrt proti životu
a další co plete kroky.
Odvracím zrak,
chci umět tančit v těch sněhových vločkách.
4.
Sobec? Ne, jen nemám náladu si na něco hrát,
předstírat tanečního mistra.
Má záda zdraví triumf smrti.
Jsem zvíře, že necítím soucit?
Všechno by bylo přece jinak,
jen kdybych uměl tančit.
5.
Další umělý kus nesvěta a zase ti herci,
jen snad ještě horší.
A najednou zpěv kroků, světlo požírající tmu,
melodie šplhající z řevu, krása utiskující stíny.
A já se topím v zeleni.
Ne, nevěřím!
6.
Jsem fénix, ruce se spojily.
Bloudím v úsměvu a nechci nalézt cestu ven.
Už umím první kroky.
A přece, ta tíha mě drtí,
kámen jistoty, skála uvědomění.
Já vím, že přijde!
7.
Město září,
klid se spojil s melodií a víří vzduchem jako sametově bílý anděl.
Stíny prskají závistí a já mám chuť křičet,
chci, aby každý věděl, že mě učíš tančit.
A najednou políček reality, facka skutečného světa.
Nelze zapomenout, že se musí objevit.
8.
Bílo se mění v modř a z ní se dere život.
Svět je pokryt rouškou renesance a člověka to plní optimismem.
Zvlášť, když má pocit, že by vyhrál snad každou taneční soutěž.
Mraky se však stahují,
už slyším její škodolibý smích.
Je blízko!
9.
Přichází, vidím její černou siluetu.
Pod tím sobeckým pohledem ztrácíš kontury a stáváš se stínem.
Je tady!
Zavrtává se do mozku, je červem a já shnilým ovocem.
Nenávidím ji, neméně pak tebe i sebe.
Ať táhne! A táhni i ty!
0.
Celou tu dobu jsem byl součástí divadla,
herec tak dobrý, že oklamal sám sebe.
Naivní blázen,
co si myslel, že se naučí tančit…
| 
