vědom

hmat do vosku.

začít doteky laní.

prapláč nesou mi plní

ozvěn. dob

mrtvých pant.

šlas

mechvedoucí do sklepení, hukot

plamenů, žár, míra

lásky.

je tohle bolest?

jsem žít, šedivé minu,
mordy

z utušeného domu.

tkám tebe, zasněnou.

vlčka.

Takhle to tady napsal Wlk. A dělejte si s tím, co chcete...

Svědomí

Ohmataná klika domovních dveří
v jejímž kovovém lesku.//
zračí se letmé doteky dlaní.//
zbloudilého času...

Prastarých dveří pláč,
nesoucí se chodbami nesplněných přání/
tříštící se v miriádách ozvěn.,
pak doznívá při pohyb/u zmrtvělých pantů..//.

Vyšlapané s/chody zapomenutých hříchů
vedoucí do sklepení, vlastní duše
kde v hukot/u plamenů, žár,livosti
zmíra/jí lásky.// vířící v smrtelném tanci...

Je-li tohle opravdu má duše,
proč nezvracím v omluvném gestu
opírajíc se o chladné stěny
sestávající z bolesti nešťastníků?//

Jsem-li tohle opravdu já sám
ve své zběsilé touze žít,
proč nepláču rvouce si šedivé vlasy minu,/losti
a slibujíc činy ne nepodobné bílým holubicím?

Ač morbidně rád těšil by/ch se
z utrpení tušeného svědomí,
nemohu – doku//d nepotkám Tebe,
zasněženou/// vločkami společných snů...