Cestu do kuchyně

pro silnou kávu

protíná zvonek

„Promiňte, manžel…

musím za ním…

do nemocnice…

nemohla byste…

pohlídat děti?“

„No…víte…ale…“

dochází mi,

že tahle nabídka

nejde odmítnout.

 

Beru dokumenty,

zamykám dveře

a už jsem u ní,

ještě mi ve spěchu

zadýchaně děkuje,

zůstávám sama

v cizím bytě.

 

Potichu nahlížím

do dětského pokoje,

teď vypadají

tolik křehce

mrňaví hajzlíci

(mají tři a čekají čtvrté),

naposled na chodbě

nadšeně křičeli:

„Jedeme na výlet!“

v sobotu ráno.

 

Zavírám dveře

snažím se začíst

do spisů na zítřek,

ale před očima

se mi míhají

scénky rozesmátého otce,

jak si hraje

s dětmi za domem.

Pohledem zastavím

o kříž na stěně:

 

„Hej, ty…!

Oni ti věří,

přece je v tom

nemůžeš nechat.“