|
| |
 |
Metro
Autor: Fialin () - publikováno 5.12.2000 (12:14:32), v časopise 6.12.2000
|
|  |
Metro
Jednou v sobotu večer se Tomáš vracel domů z fotbalu. Mohlo být tak kolem osmi hodin a už se stmívalo. Původně se chtěl vrátit domů dříve, ale hra se nějak protáhla. Tomáš už byl unavený a docela hladový. Těšil se domů na večeři. Hřiště na kterém se hrálo nebylo naštěstí příliš daleko od stanice metra a tím to měl Tomáš domů už jen čtyři stanice. Na nástupišti si chvilku počkal a nasedl do posledního vagónu soupravy. Posadil se na sedačku a rozhlédl se po vagónu. Kromě něj tam bylo asi jen dvacet lidí a další vagóny se také zdály být poloprázdné. Na sedačce naproti němu seděla tak osmnáctiletá světlovlasá holka s batůžkem na klíně. Docela hezká, pomyslel si Tomáš. Metro se rozjelo a on začal přemýšlet o tom, co si dá doma k večeři, když je tak hladový. Představa jídla však jeho hlad ještě zvětšovala, a tak toho raději nechal a bezděčně se koukal po vagóně. Chvílemi se podíval na dívku na protější straně, chvílemi si četl reklamy umístěné v hojném počtu všude kolem. Potom si začal v hlavě promítat jednu akci z fotbalu, která se mu příliš nepovedla. Měl krásnou šanci na gól, ale nevšiml si jednoho z obránců, který mu pak naběhl do cesty. Kdybych vystřelil o něco dřív...Čas utíkal docela rychle. Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají. Metro se rozjelo tunelem ke stanici, kde Tomáš chtěl vystoupit. Znovu si přečetl reklamu na jakousi cestovní kancelář nad oknem. Holka před ním se dívala kamsi do země a vypadala zamyšleně. Batůžek držela v rukou, jako kdyby v něm bylo něco cenného. Už abych byl doma... Přečetl si ještě reklamu na zahradní techniku a už očekával, že metro každou sekundou začne brzdit a přijede do stanice. Ta chvíle ale nějak dlouho nenastávala. Podíval se na hodinky. Už jedeme nějak dlouho. Stará paní, která před chvíli vstala a šla ke dveřím se nervózně rozhlížela kolem. Metro uhánělo tunelem, po stranách se táhly jemně se vlnící kabely. Nejelo ani moc rychle, ani moc pomalu, jelo úplně normálně, jako metro mezi stanicemi. Tomáš přemýšlel o tom, co se děje. Jedou opravdu tak dlouho aniž by dojeli do stanice? Nebo se mu to jenom zdá. Dva mladíci, opření o vedlejší dveře, probírali nahlas podobný problém. Asi se mi to nezdá. Chlapeček na druhém konci vagónu začal vesele zpívat cosi o tom, jak vláček jede celý den. Jeho maminka, viditelně nervózní, ho okřikla. Pak pronesla do větru, že to není možné a co se to tady vlastně děje. Pár sedící naproti byl evidentně zabrán do sebe a dění kolem nepřikládal pražádný význam. Dívka s batůžkem konečně zvedla oči. Nejprve se tvářila trochu zmateně, ale pak si začala s klidným výrazem prohlížet sprejerské tagy na dveřích. Tomáš sledoval svoje hodinky. Šly stejně rychle jako kdykoli předtím. Po pěti minutách definitivně nabyl přesvědčení, že se děje něco nenormálního a z jeho pohledu nevysvětlitelného. Několik lidí už nervózně debatovalo na prostřední plošině. Malý kluk si zase začal zpíval, zatímco jeho maminka bušila na okno do vedlejšího vagónu. Tam vypadala situace podobně.
Za dalších deset minut se mnoho věcí nezměnilo. Metro stále jelo. Jen lidé trochu více znervózněli a jeden muž ve středních letech se ujal "velení" v hloučku lidí a nahlas vykřikoval, že se ten vlak musí zastavit. Tomáš stále seděl, ale rozhodně nebyl klidný. Nechtěl se však zapojovat do začínající paniky ve vagóně, a tak raději nic nepodnikal. Jeden muž rozbil sklo před tlačítkem nouzového zastavení a stiskl ho. Namísto očekávaného skřípění brzd se však nestalo vůbec nic. Všichni kolem ještě znervózněli a někteří jedinci začali v panice pobíhat po vagónu. Dívka naproti stále zdánlivě klidně seděla, ale v jejích očích byl vystrašený pohled.
"What the hell is happening here...," pronesla jakoby pro sebe roztřeseným hlasem, ale docela nahlas. Mezitím se někdo neúspěšně pokoušel otevřít dveře do vedlejšího vagónu.
Tomáš přemýšlel, jestli ta holka opravdu promluvila anglicky, nebo se mu to jen zdálo. Dva muži vzali hasicí přístroj a začali s ním vyrážet dveře do zadní kabiny. V tom se metro trochu zhouplo a oni málem upadli na zem. Když dveře konečně povolily, muži vtrhli dovnitř a snažili se najít nějakou brzdu. Ať ale tahali, za co chtěli, a mačkali, co chtěli, nic se nestalo.
Po kratší době už většina lidí rezignovaně seděla. Stará paní sedící na druhém konci vagónu dostala klaustrofobický záchvat a lidé kolem ji začali uklidňovat. Tomáš se cítil jako v nějakém divném snu. Měl hlad a vagón metra nebyl zrovna nejpříjemnějším místem k dlouhodobému pobytu. Podíval se na dívku naproti. Dívala se na hodinky a ve tváři měla podivný výraz.
"Is this really possible? Why must this happen to me on my holiday?" řekla opět docela nahlas, jelikož tušila, že jí asi stejně nikdo nerozumí.
Tomáš zareagoval poměrně rychle a oslovil ji. "Excuse me...Are you English?"
Dívka s sebou trhla. "Oh, actually I'm from Australia . But you speak English, don't you?"
"Yes... I speak English," odpověděl Tomáš. "What do you think about this situation, if I can ask."
"I just wanted to ask someone. I suppose, this isn't a normal situation here."
Tomáš se konverzací trochu uklidnil. "This is not normal at all. In case I'm not dreaming..."
V tom starší muž s holí zatáhl za páku nouzového otevírání dveří. Ta kupodivu fungovala a dveře se rozjely do stran. Dovnitř zavál prudký vítr. Důchodce chvíli zíral na rychle ubíhající stěnu tunelu a pak skočil. Vzhledem k rychlosti vlaku neviděl nikdo pořádně, co se stalo.
"Pane bože, on se zabil!" vykřikla hystericky jedna žena. "Zavřete ty dveře!"
Tomáš cítil, jak mu naskakuje husí kůže. Jednak kvůli proudu studeného vzduchu, jednak kvůli tomu, co se stalo.
Dívka viditelně zbledla. "Oh no... I want to go home," pronesla třesoucím se hlasem.
"I'm sure everything's going to be all right," začal ji Tomáš uklidňovat, aniž by nějak přemýšlel nad tím, co řekl a natož tomu věřil.
"Do you really think so? I have a bad feeling about that we'll be stuck in this train forever. I think I'm also starting to get really hungry," pokračovala dívka. Tomáš si vzpomněl, že má ve své sportovní tašce možná ještě zbytek svačiny, kterou si s sebou vzal.
"I think I have something..." Sklonil se nad tašku, kterou měl položenou vedle sebe a začal se v ní přehrabovat. Po chvíli vytáhl housku se sýrem zabalenou v ubrousku.
"I can share this with you, if you want," usmál se trochu na dívku.
"Right now I'm able to eat nearly everything. So if you don't mind, I'd be really pleased."
Tomáš opatrně rozlomil housku na dvě půlky. "Here you are."
"Thanks," řekla dívka a zakousla se do nabízené poloviny housky. "Thank you very much," poděkovala ještě jednou když dojedla. Pak natáhla k Tomášovi ruku. "My name's Caroline."
"I'm Tomáš," prohlásil, když si s dívkou potřásl rukou.
V té době se už někomu podařilo zavřít dveře a vítr ustal. Malý chlapeček se rozplakal, že chce večeři. Jeho maminka hledala ve své tašce něco, co by mu mohla dát. Podala mu suchý rohlík. Kluk se na něj chvíli s odporem díval, ale pak se do něj pustil. Dvěma mužům, kteří se předtím dostali do kabiny, se nyní podařilo otevřít dveře do dalšího vagónu. Tomáš se podíval tím směrem, ale nenašel žádnou známou tvář. Několik lidí přešlo z jednoho vagónu do druhého, ale většinou se cestující báli překračovat za jízdy mezeru mezi vozy. Od někoho se doneslo, že vpředu se také dostali do kabiny. Řidič tam prý seděl a bezradně zíral před sebe, jak koleje mizí ve tmě. Ani odtamtud se vlak nepodařilo zastavit a veškeré zařízení v kabině nefungovalo.
"I still wonder, if this is only a nightmare," zamyslel se napůl pro sebe Tomáš.
Caroline se pousmála. "I know what you mean, but I don't think this is something really bad. I don't mean I like this, but I can imagine worse things. If you think about it, nothing bad is happening to us, except that we're quite hungry, of course."
Tomáš se nad tím zamyslel. "Maybe you're right. Sometimes I thought about this. I mean such an extraordinary and unbelievable situation. I always believed that if something like this happened to me I would try not to panic and take it as it comes."
"That's good," pronesla Caroline. "What about going through the train and looking around at what has happened."
"Not a bad idea. Anyway, there isn't much else to do," řekl Tomáš s lehkým náznakem vtipu ve hlase. Samotného ho překvapilo, že dokáže žertovat v takové situaci.
Tomáš a Caroline se zvedli a vydali se k otevřenému průchodu. Tam opatrně a s notnou dávkou strachu překročili do dalšího vagónu. Tam bylo ještě méně lidí než v posledním vagóně. Asi třicetiletá žena neustále pobíhala sem a tam a cosi vykřikovala. Mladý otec seděl na lavičce a utěšoval svoji malou dcerku, která plakala. Jak postupovali do dalších vagónů, potkali podnikatele v obleku, který se neustále snažil dovolat ze svého mobilu a odmítal připustit, že v tunelu prostě signál není. Uprostřed vlaku stála na plošině skupinka asi deseti lidí, kteří si navzájem udržovali jistou míru paniky, přičemž jeden z nich vymýšlel nejrůznější katastrofické scénáře a ostatní k tomu dodávali ještě šílenější možná řešení jejich situace. Sedmdesátiletý důchodce sedící opodál vykřikoval na hlouček cosi o božím hněvu a konci světa. Přibližně stejně stará žena sedící naproti se modlila.
"We've got to stay quiet and calm. It's going to be OK," šeptala Caroline trochu roztřeseným hlasem.
Úplně vepředu se žena ve středních letech solidárně dělila s ostatními o svůj nákup potravin na celý týden. První vagón byl díky tomu nejklidnější. On hlad na náladě lidí v těžké situaci udělá své. Zvláště pak v době, kdy většina z nich od oběda nejedla a zrovna se vraceli domů na večeři.
"We can be happy, that this train is not full as normally," řekl Tomáš když se trochu naklonil k Caroline. "I can't imagine what would happen in crowded train."
Caroline souhlasně pokývala hlavou. "So now we've got another good thing about this. Another reason for being not depressed." Její hlas zněl podobně jako když Tomáš vtipkoval. Také asi byla sama překvapena, že je schopna udržet si pozitivní myšlení a přístup.
Oba se pak vrátili do posledního vagónu, kde se asi cítili více "doma". Sedli si vedle sebe na prázdnou lavičku a chvíli koukali ven z okna na ubíhající siluety kabelů. Lidé kolem se už téměř všichni uklidnili a také seděli. Všem začínalo docházet, že panikou nic nevyřeší a také byli unavení. Vypadalo to, že metro snad pojede věčně.
"This seems quite strange to me. I'm sitting in a metro train, that is going God knows where into darkness in neverending tunnel," rozebíral Tomáš situaci.
"Yes, you're right...." odpověděla Caroline. "This makes me think about my life and the world as a whole. I can't help thinking about what we're doing here. I'm not a Christian, but now I'm wondering if this is something like God's will."
"Interesting. I thought about things of this sort few times. Usually in the evening," dodal Tomáš. "But after that it seems a little meaningless to me. I mean, I'm not sure whether it's better to think about these 'basic questions' or just leave it as something that is as it is and beyond our control."
"Maybe it's only a matter of our age. We'll get older and stop thinking... or philosophizing - it sounds better."
"Yes... I've considered this before. But maybe it's just somewhere inside us and we may never change."
Tak Tomáš a Caroline konverzovali, uvažovali a zamýšleli se. Aniž by se nějak znali probírali věci, o kterých se mnohdy nebaví ani dlouholetí přátelé. Ale s ohledem na okolnosti, to snad nebylo ani nic podivného. Seděli vedle sebe na lavičce než k ránu usnuli, dobrali se možná i smyslu života.
Metro jelo dál a dál. Někteří lidé spali, jiní ani spát nechtěli. Pak najednou přijelo do stanice. Do té stanice, kde mělo být před dvanácti hodinami. Čas se tady ale stal relativním. Na nástupišti čekali lidé a na hodinách ukazovaly zelené číslice pět minut od odjezdu minulé soupravy. Stále byla sobota večer a cestující vystupovali ven. Někteří vyděšení a nechápající jiní odevzdaně apatičtí, mnozí stále hysteričtí. Někteří se ale zdáli být šťastní.
"Interesting experience," řekla potichu ospalá Caroline.
"Yes... And what about a walk around the Old Town tomorrow?" navrhnul Tomáš.
"That would be great. Anyway, thanks for your company."
"I also enjoyed it. So I'll call you in the morning. Bye!"
"Bye!"
|
|
|
