Já:
Tam uvnitř krajina věčných vzpomínek,
písničko písní.Kéž byl bys mi bratrem,
jenž mléko sál z prsu mé matky.
Kdo jsi,že vstupuješ z pouště,tak zlehka,
opřen o mou milou.
Ona:
Zburcovala jsem tě pod jabloní,kde
počala tě Matka,kde Tě počala Ta,
jež Tě porodila.Tvá „Matka“.
Já:
Polož si mně na srdce jako pečeť,
jako pečeť na své rámě,neboť já vím.
Vypravěč:
Vždyť jako smrt je silná láska,tak
neúprosná jako hrob,je lásky žárlivost.
žár její-žár ohně,plamen Gabrielův,
ji nezhasí ni velké vody a řeky nezaplaví.
Ona:
Kdybys jen všechno své jen,dávat za lásku
tu varuji Tě,milý můj,sklidíš pohrdání.
Já:
Jestližes´ totiž hradbou,stříbrné cimbuří
na Tebe postavím,jestliže dveřmi,
cedrovou deskou tebe zahradím.
Ona:
Já jsem hradba,mé prsy jsou jako věže,
tehdy stala jsem se v jeho očích tou,
která nalézá pokoj. Tušíš, můj Tomáši,kdo k Tobě mluví?
Vypravěč:
Řekl jsem co řek´, vy slyšeli co slyšeli,
tedy-ber si, kdo můžeš a zapomeň kdo chceš.
|