|
Vévévé seznamka cézed
„Tohle zkrátka není normální… Já nevím, co mám dělat! Co si počnu? To už na světě neexistuje žádnej, alespoň trochu normální chlap?“… nějak takhle začala svůj zoufalý monolog Evelína. Už skoro půl hodiny jsme seděli v cukrárně U pocukrovanýho koblížku, já jsem trpělivě poslouchala její nářky a přitom mě doma čekala fůra práce. Ale co bych neudělala pro kamarádku, že ano!
„Ale já to tak nenechám“ pravila rozdurděně Evelína, „rozhodla jsem se vzít všechno do vlastních rukou. Budeš koukat, co jsem vymyslela. Dám si totiž inzerát!“
„Inzerát? A to jako do novin?“ poněkud naivně jsem se zeptala.
„ Kde žiješ prosim tě, snad jsme v jednadvacátým století, ne? Je vidět, že trávíš všechen čas s mumiema a začínáš bejt úplně mimo. Jasně že do novin NE! Na Internet, chápeš? Moderní doba si žádá moderní komunikaci a když už selhalo úplně všechno, tak je třeba vrhnout naše naděje do zcela jiné dimenze“, pronesla ležérně Evelína a s grácií si odhodila kadeř, která jí spadla do čela.
Po pravdě řečeno příliš jsem nechápala věčné pachtění mojí přítelkyně. Neúnavně a bez přestávky se snažila najít si muže, prý pro „šťastný a trvalý“ vztah. Moc se jí to ale nedařilo. Většina mužů s nimiž se seznámila byla buď zadaná nebo byli podle jejích slov moc hluční, snobští, hloupí či příliš přemoudřelí nebo neuměli sladit kravatu s barvou obleku. A to Evelína OPRAVDU nesnášela! A já? Já jsem byla její oddaná spolutrpitelka. Sice mě víc než balení mužského pokolení zajímalo studium egyptských civilizací, ale ve skrytu duše jsem taky pořád věřila na lásku.
Zděsila jsem se. „ Inzerát na Internetu? Evelíno, to nemůže skončit dobře!“ varovala jsem kamarádku skoro bez dechu. S patřičně tragickým výrazem jsem jí začala líčit několik historek o drsných chlapech z továren, kteří si zpestřují volno na svačinu vymýšlením odpovědí na inzeráty nic netušících, romanticky smýšlejících naivek.
Ale Evelína už byla rozhodnutá. „Neboj, už mám vytipovaný, jedny, absolutně bezpečný stránky. Vévévé seznamka cézed - tam dávají svoje nabídky jenom inteligenti. A jeden z nich bude můj“, zasněně dodala Evelína a já o tom samozřejmě nepochybovala.
--
Zrovna když jsem se chystala proniknout do tajů dynastie Amenhotepa druhého, zazvonil mi mobil. Znechuceně jsem hovor přijala. Byla to Evelína. Z jejího hysterického vzlykotu jsem pochopila pouze to, že mám večer přijít do hospody
Na rohu, ve které jsme již několikrát řešily vzniklé problémy s mužskou částí lidstva. Jen jsem zamumlala na souhlas.
--
„Tak co se stalo, povídej!“, vyhrkla jsem na Evelínu. Její řasenka rozmazaná až na tvářích a poškubávající oční víčko dávaly tušit opravdu tragické události.
„Víš jak jsem si dala ten inzerát, ne? zeptala se kamarádka a poněkud hlučněji než obvykle se vysmrkala.
„Tak si představ, že jsem dostala padesát šest odpovědí! A já se pořád nemohla rozhodnout, komu odpovědět. Nakonec jsem si vybrala jednoho… jednoho… Honzu.“ Poslední slova Evelína prakticky zaštkala. Visela jsem jí na rtech a čekala, co se z toho vyvine.
„Pak jsme si asi čtrnáct dní psali. Byl hrozně milej, inteligentní a dokonce vtipnej!
A ty víš, jak mě vtipní muži vždycky přitahovali! Pak mě pozval na rande a já souhlasila.“
„No, jasně, jak taky jinak“, sarkasticky jsem si pomyslela a nahlas jsem káravě řekla: „Doufám, že ses chovala slušně?!“
Evelína na moje vtipkování nezareagovala a znovu zkropila svou, už dost zpustošenou tvář, slzami, za které by se nestyděl ani krokodýl.
„Dozvím se konečně, o co šlo?“ zeptala jsem se už trochu netrpělivě a na poslední chvíli jsem rychle spolkla dobře známou, vyčítavou frázi typu: „Vidíš, vidíš, já jsem ti to říkala!“
Evelína fňukavě pokračovala: „No, a dyž…dyž jsem přišla do tý restaurace, tak ten chlap s červenou růží, což bylo naše poznávací znamení, byl …byl můj vlastní …. ( následoval srdceryvný vzlyk)… můj vlastní otec! Normálně mě podved! Psal mi, že je mu dvacetvosum, že je urostlej a štíhlej a přitom… A Evelína spustila nářek tak hlasitý, že okolo sedící hosté začali odvracet zraky od svých propečených řízků a zvědavě je zabodávaly do nás.
Zareagovala jsem poměrně rychle. Omluvila jsem se na toaletu a s úlevným vydechnutím jsem za sebou zavřela dveře oné místnosti. Mám štěstí, že moje taška obsahuje kromě jiných pokladů i kapesník o velikosti dětského prostěradla, který jsem vytáhla a posléze několikrát vyždímala od slz smíchu, které ne a ne přestat téct. Najednou ze mě všechno spadlo a já zapomněla na svoje večerní litování a spílání přírodě, které jsem věčně věků vyčítala, proč mě neobdařila dlouhýma nohama, hustýma řasama a dmoucím poprsím. Tohle všechno jsem vždycky záviděla a nejen Evelíně. Zčistajasna jsem pochopila, že je potřeba mít asi ještě něco navíc.
--
O dva měsíce později jsem seděla s Evelínou v parku. Kamarádka mi nadšeně vyprávěla o novém „objevu“. Po tom, co se přes inzerát úspěšně seznámila ještě se svým kolegou z kanceláře (vážil asi půl tuny a nevábně zapáchal), dále pak s kuchařem z podnikové kantýny (ten byl na tom ještě o trochu hůř) a s jakýmsi ukrajinským Váňuškou, uznala, že internetové seznamování asi nebude to pravé ořechové. Objevila totiž novou metodu seznámení, kterou komentovala slovy: „Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře!“, a slavnostně se nechala zapsat do kurzů kickboxu.
Na půl ucha jsem poslouchala její ódu na urostlého svalovce a v duchu jsem se těšila na večer. Měla jsem na osmou domluvený rande.
--
Druhý den ráno jsem klopýtala poloprázdnými ulicemi města k domovu a trochu se mi třásly nohy. Na tváři se mi zračil potrhlý úsměv a já jsem si jen tak zamumlala: „Že by ta vévévé seznamka fakt nebyla tak špatná…?“
| 
