VÁNOČNÍ SVÁTKY

Aneb kdo šetří, má za tři

Ráno mě probudil opět štípavý mráz, který mi vlezl pod deku a ohlazoval mé nevyspalé tělo. Protřel jsem si tedy oči, zakousl rampouch a dychtivě otevřel adventní kalendář, tatínkem upravený na celý rok, a pod okénkem pro dnešní den, 29. prosince, jsem opět našel lísteček s nápisem: "Umyj schody". Podle pokynů otce jsem vyšel s kýblem pro sníh. Mezitím, co jsem čekal až mi sníh v kýblu roztaje, koutkem oka jsem pozoroval, jak si ostatní děti hrají s novými dárky, které našly pod stromečkem a přišlo mi trochu líto, že my ještě vánoce neslavili, jelikož, jak říkal tatínek, ještě nepřišla ta správná doba. Když jsem měl v kýblu čirou vodu, připravenou na mytí schodů, zpozoroval jsem, jak ze vchodu blízkého činžáku již vynášejí vánoční stromeček a ihned jsem uvědomil tatínka. ,,Tak už je to tady!", zajásal otec. ,,Můžeme slavit vánoce! Maminko, pošli holuby s pozvánkou pro příbuzenstvo a ty Petříku, umyj schody. Já jdu pro stromek."

Druhý den, poté co přijelo příbuzenstvo, konkrétně dědeček z tatínkovi strany, ozdobili jsme stromeček nastřihaným alobalem a prskavkami, jenž nám připomínají dobu, kdy před léty tak pěkně hořely. Poté otec rozdělil úkoly: ,,Péťo, ty umyj schody, dokavaď je voda pořád zadarmo! Maminko, ty jdi ulovit rybu, já půjdu koupit dárky a ty dědo, ty seď a v klidu si čti" a předal dědovi hromadu reklamních letáků, jenž se nám zdarma nahromadily va schránce. Po těchto slovech jsme šli každý po svém úkolu. Já se vydal s kýblem pro sníh, maminka vzala kulovnici a šla na ryby a tatínek rozbil prasátko a vydal se do města.

Večer jsme se sešli opět doma. Otec se usmíval z pocitu užitečných dárků, děda si pročítal již třetí kolo prospektů, já zpíval koledy a po chvíli přišla i maminka se svým úlovkem. ,,Tak mám čtyřkilového kapra a osmdesátikilového porybného", volala na tatínka, nepřestávaje mířit na vystrašeného strážce rybníka. ,,Mám je naporcovat oba?" Otec okoukl kapra a poté ohmatal porybného. .,Mamko, kapra udělej, ale tohle já jíst nebudu, toho pusť", rozhodl tatínek velkoryse. Mezitím, co maminka krájela rybu, děda stále četl a otec poslouchal otevřeným oknem od sousedů rádio, já se šel svalit do svých krabic a spát, jelikož na zítřek musím být čilý, protože budeme slavit štědrý den.

Ráno mě zase probudil štípavý mráz. Protřel jsem si tedy oči a opět jsem nedočkavě otevřel okénko z adventního kalendáře. "Umyj schody", přečetl jsem si a dal se rychle do práce. Sotva byly schody hotové, užíval jsem si s ostatními pohodu vánoc. Otec koupil noviny, abychom opět měli přes rok co číst, dědeček si prohlížel letáky a maminka, jako každý štědrý den, se vydala do knihkupectví, kde má rozečtenou knížku. Navečer, když jsme byli všichni doma, nandala nám maminka sváteční večeři. ,,Nehltej tak! Uvědom si, že ti to musí vystačit alespoň do léta!", opáčil se na mě otec. Dědeček mlsně zhýčkaný z domova důchodců vyčítavě řekl, že i ten syrový porybný by byl lepší a že jsme ho neměli pouštět. ,,Buď zatím rád, že jsme nenaporcovali tebe", poznamenal suše tatínek a dědeček opět ztichl. Po večeři jsme šli společně ke stromečku. Já, jelikož jsem nejmladší, jsem měl tu čest a povinnost rozbalit onen jediný dárek. V mohutné krabici se na dně povalovali opět lístky na plovárnu. ,,Ó, jak užitečné", poznamenala maminka a mile se pousmála na tatínka. ,,Konečně se zase umyjeme" a prohlédla si zažranou špínu na svém těle. ,,Já neumím plavat!", vykřikl dědeček. ,,To nemusíš. Ale pokud se ti náš ušlechtilý dar nelíbí, bylo by užitečné, kdybys začal držet protestní hladovku! Kdo tě má pořád živit?!", řekl tatínek.

V noci jsme měli v plánu jít se podívat do kostela na půlnoční mši. Když jsme však vylezli z baráku, zjistili jsme, že je v ulicích občanská válka. Kolem lítali rakety, bomby a lidé vrávoravě padali na zem. ,,Štastnej a veselej..", šinul se k nám smyčkami přes celou ulici, zřejmě nepřítel. ,,Rychle zpátky domů!", zavelel tatínek, abychom se zachránili. Doma se zabednili ve sklepě, aby na nás nikdo nemohl a dodnes čekáme dokud se situace neuklidní.