Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 29.12.
Judita
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

 
Ze života citové deprivantky
Autor: Kristhyn (Občasný) - publikováno 22.11.2000 (20:02:04), v časopise 24.11.2000
Už jako malá jsem si myslela, že lidé jsou jako figurky. Přicházejí, potěší nebo uškodí, a potom stejně odchází. Jeden po druhém a nezáleží na tom, jak dlouho se zdrží. Jsou pryč a za nimi zůstane jen prázdný pocit něčeho neuskutečněného.

Když jsem byla ještě hodně, hodně malá, byl tu táta. Kdesi hluboko uvnitř, kam už se teď radši nedívám, mám uloženou vzpomínku na něj . . .

. . . rozplývá se mlha a táta vchází do dveří. „Kdepak mám svoji princeznu?“ volá svým nezaměnitelným hlasem, jehož melodie se i promítne při pohledu na každou jeho fotografii a vyvolá nekonečnou řadu hořkosladkých asociací. Pak mě zvedne vysoko do vzduchu a oba spolu blázníme.

Jednoho dne nepřišel. A já čekala tak dlouho, než se otevřely dveře a vešla maminka.

Moje hodná máma. Říkala mi Natálko, po jídle mi občas dávala bonbony, četla s tátou z mých obrázkových knížek a nikdy se nemračila.

Ani teď ne. Usmívala se a objala mě. Po tváři jí přitom tekly slzy.
Byly mi tři roky.

Nová školka, nový domov, nový život. Jo, a taky nový otec.
„Natálie,“ tón jeho hlasu studil. Znova a pořád dokola.

Přátelé. Mí první. A láska. Taky první. . .

„ . . . až budu velký, tak si tě vezmu, jo?“ slíbil mi slavnostně, když už jsme měli dávno spát po obědě. Pozorovali jsme spolu akvárko plné rybiček, těch lesklých neonek. Jindy jsem je sledovala sama, ale on si všiml, že nespím, přisedl si ke mně a navrhl, abychom se jako dívali spolu.
„Ale neříkej to nikomu, ostatní by se mi smáli…“

Má povinná školní docházka začala prvního září v úděsných fialových šatech v druhé lavici uprostřed. Spousta stejně vystrašených dětiček a nejvíc vyděšená soudružka učitelka. A před školou stál zaparkovaný kočárek s mojí novou sestrou.

Našla jsem si kamarádku. A ne jednu. Slavnostně jsme si přísahaly přátelství na život na smrt. Dokonce i naše panenky byly nejlepší kamarádky. Kdysi.

Byl moc hezký a všechny spolužačky mi ho záviděly. Hrozně moc. Dal mi pusu jednou při západu slunce, když jsme stáli za sídlištěm. Potom se na něj usmála moje nejlepší kamarádka. Zeptal se mě, jestli mi to nevadí. Přitom se mile uculoval a … držel ji za ruku. Řekla jsem že ne.

Patnáct. Věk plný pubertálních starostí strávený v šatníku a u zrcadla. Jen ošklivá Natálie s bichlí v ruce schovaná za kolosálními skly brejlí.

První mejdan. Monstrózní lupy zůstaly doma. První ctitel, patnáct neodbytných telefonátů a na konci pár vulgárních slov naštvané krasavice.

Moje středoškolské roky se slily do podivné změti nabídek nejrůznějších druhů. Od flirtu na jednu noc, přes nabídku lásky až za hrob.

Pořád jsem klukům podávala ruce a říkala ahoj, a stejně tak jsem vyslovovala i sbohem. Apatie spolehlivě odradí i největšího optimistu. Vlastně ani nevím, proč jsem to dělala.

„Natálie, Natálie, co ty jsi za děvče,“ kroutila hlavou máma.
Jak jí to vysvětlit?

„Změna je život,“ dodávala jsem si odvahu při vstupu na univerzitu, i když se mi třásla kolena. Zas jsem byla daleko ode všeho, neměla nikoho a nic vedle sebe a ozval se TEN pocit. Známý pocit strachu, nejistoty, jako tenkrát, v tom okamžiku uloženém jen v mých vzpomínkách.
Nezmizelo to.

Ještě jsme se ani neznali a už nás považovali za hotový pár. On chtěl odejít po pár týdnech a zdržel se dýl.
MNOHEM dýl.

Vztah založený na vzájemné přitažlivosti?
Trochu málo. Čekal víc.

„Miluju tě.“
Trénovala jsem tuhle větu před zrcadlem každý večer před spaním, ale pořád mi to nešlo.
Ne, ne a zase ne.
Riskovat tu věčnost za zavřenými dveřmi, které se nikdy se neotevřou? Proč to zkoušet znovu a znovu?

Zase jsem stála v tom samém pokoji. Ty samé kýčovité tapety s králíčkem, totožná postýlka a stejný plyšový méďa, který mě v noci hlídával. Obklopil mě pocit bezpečí všude kolem mě a ten zaháněl všechny zlé myšlenky a negativní představy, které se zdály být horší než přízraky ze záhrobí.
Otevřely se dveře. Ten okamžik mi chyběl celý můj dosavadní život jako člověk, jemuž bych říkala táto.
„Už jsem tady, princezno,“ pohladil mě svým neobyčejným hlasem a usmál se.
Ten úsměv se rozplýval jako ta nejvybranější a nejlahodnější čokoláda v koutku úst a mě to kolébalo ke spánku…

Prudce jsem otevřela oči. Oslepil mě záblesk denního slunce. Vedle na pelesti seděl On a držel mě za ruku, jako by byla z porcelánu. Nezvyklé.
On celý se mi zdál nějaký jiný.

„Prober se, moc tě prosím,“ mumlal a ten šepot mi najednou přišel nějak povědomý.
Chtěla jsem mu stisknout dlaň, ale chyběla mi síla.
Přesto si mě všiml a otočil se na mě. Mlčel a já při jeho upřeném pohledu pochopila, že jsem mu zapomněla něco říct.

„Mám tě moc ráda,“ okoralé rty šly otevřít jen ztěžka, ale nakonec začaly poslouchat.
Pohladil mě po tváři. Pořád nic neříkal. Nebylo ani třeba, já už to pochopila.
Třeba to, že už jsem dávno měla jít dál.
Taky že jo. TEĎ už můžu.
První krok se mi podařilo udělat.







Poznámky k tomuto příspěvku
Feel Blue (Občasný) - 9.1.2005 > Netřeba komentáře...
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Vea (Občasný) - 24.11.2000 > Pěkný. :)
Body: 5
<reagovat 
Nathalie () - 24.11.2000 > Pěkný, i když jsem pořád čekala, co se bude dít. I takhle je to v pořádku. Nejtěžší je vyrovnávat se s životem. Jako hodnotnější povídku bych to možná nedělala tak zastřený. Zakládá se to na asi reálných pocitech, a proto se mi zdá, že autorka necítila takovou potřebou nějak jasněji to vyjádřit pro čtenáře.
Ale jinak si zase myslim, že to moc nevadí. Je to víc o pocitech a myslim, že to plynutí času je pomocí útržků a krátkých odstavců vyjádřeno docela dobře.
Body: 3
<reagovat 
Godard (Občasný) - 24.11.2000 > Podle mne zbytečně moc útržkovité. Nevidím směřování k jakési hlubší obecnější výpovědi, jen soukromé vzpomínky, které mě neoslovily.
Body: 1
<reagovat 
stín (Občasný) - 25.11.2000 > Mě to moc oslovilo. Líbí se mi, jak je to napsané. Je mi to blízké.
Body: 5
<reagovat 
Michaelenka (Občasný) - 5.1.2001 > Kristýno, Kristýno... za tohle bych Tě nejraději zabila a tak dále. Nerada Tě urážím, ale myslím si, že ta moje slohovka byla lepší.
Jak to, že jsi v té soutěži??? Nepodplatilas náhodou Naomi nějakým fešným svetříkem?:o)))
Body: 5
<reagovat 
katuska () - 31.3.2001 > Krásné...má to něco do sebe...
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je čtyři + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter