"No tak co je??? Jak si to vlastně představuješ? Co si asi myslíš, že z tebe bude? A nečum na mě tak blbě." Čumím blbě dál, přidám překvapivé zamrkání. "Říkám ti, neprovokuj mě nebo uvidíš! Nechceš dělat tuhle školu? Tak co chceš dělat? Hajzlbábu někde na Václaváku? Co z tebe jednou bude? Obchodka ti přece zajistí dobré místo, naučíš se účetnictví, ekonomiku, psát na počítači, je to dobrá škola. Co by za to jiný děti daly?" Nehne to se mnou. Je mi to volný. "No tak, řeknu to tátovi!" Výhružky. Moje reakce? Žádná. Úsměv. Už rudne, to je špatný znamení. Moje myšlenky si dělají, co chtějí, oči se od ní nehnou, usmívám se dál. "Musíš, přece něco ve škole dělat, trochu se snažit, přestaň prosím tě dělat ty blbý ksichty na učitele, vždyť oni to s tebou myslí dobře. No tak, slib mi, že už to nebudeš dělat a tý učitelce se omluvíš." Lhát jí nebudu, nemám důvod. Jsem zticha, pozoruju každý pohyb, uhnutí pohledem, sval v obličeji přede mnou a pořád se mi roztahují koutky úst. "Co se furt tak blbě směješ, sakra co jsme to z tebe vychovali?? To není možný, po kom vlastně jseš? No po mně určitě ne. Přestaň se konečně usmívat, máš týden zaracha, umeješ nádobí, uklidíš, naučíš se a to osobně zkontroluju, teď ti začne tvrdej režim holčičko. Flákat se nám nebudeš, nepřej si mě, to ti to je jedno? Ani neprotestuješ?" Co mám říct? Škoda námahy, usměju se a dostanu první facku. Usměju se zas. Už je vzteky bez sebe, chápu jí.

 "Jseš snad němá???"