Rána se studeně lesknou
To jak léto mizí
Pomalu ho pouštíš prst po prstu
Až tam najednou stojíš s prázdnou dlaní
Vzalo si s sebou všechny vůně
A nenechalo ani špetku
Přinášejí ti jeden den za druhým
A všechny ztvrdlé na kámen s černou spálenou kůrkou
Máš před sebou hořkou hostinu
Tohleto je přece pro horníky a takový chlapy
Nejtmavší z nich si okroj nožem Zapomnění
Všechno je lepší než doopravdy cítit
Je to jako každej rok a musíš to přežít
Noci zabírají místo dnům
A stíny šrafují chodníky Ty po nich bloudíš
A nezastavíš se dokud nepřijdeš na to
Že máš ještě nůž Ticha a úkol
Který přímo odporuje jednomu z přikázání.
A má někdo snad zbraň proti stesku, když tyhle dny proměnily zvuky a hlas se rozléhá v jasném vzduchu tak, jako to je slyšet právě jenom jednou za rok? Prokousat se kamenným chlebem ke dnům ještě a ještě kratším, k vlhké zimě ve vzduchu a v půdě a na větvích, a přitom bolavě tesknit po červencovém soumraku nad makovým polem. Najít si v sobě ten obraz a podržet ho u sebe – a pak ho rychle odstrčit, když si člověk uvědomí, že hřející vzpomínka přerostla v hlad a bolest na místě, kde ve skutečnosti chybí… Čas se zkracuje a hodiny zrychlily, začali jsme taky rychleji umírat? Blížíme se? |