|
|
|
Bouřka Autor: Lian (Občasný) - publikováno 13.11.2000 (12:23:29), v časopise 14.11.2000
|
| |
B o u ř k a
Když na kámen dopadla první kapka, byl ještě na obzoru vidět proužek světla. I ten ale brzy zmizel v záplavě šedé. Moře, jindy tak klidné, najednou zuřilo pod kovovou oblohou. Vlny se tříštily o kameny na pobřeží takovou silou, že za chvíli temná barva vody zmizela pod bílou pěnou. Poslední rackové se rychle letěli schovat mezi skály. Ve stejném okamžiku, kdy nebe rozčísl první blesk se ozvala ohlušující rána hromu. „Nebe se zlobí, mami, proč?“ Malé děvčátko sedělo na stoličce a z okna majáku vyhlíželo loď svého otce. „Možná se zlobí na Tebe, protože jsi k obědu nesnědla ten špenát“. Odpověděla s úsměvem maminka ve tváři cela červená od rozpálené plotny. „Hm, a kdy se vrátí tatínek?“ „Určitě už brzy, víš, že vždy spěchá na večeři“. Opět se obrátila ke kamnům a zamíchala maso na pánvi. „Za chvilku bude hotové, kde jenom je? Snad se…… Holčička seskočila ze stoličky a přiběhla k mamince. „ A mami, co bude dneska dobrého?“ „Pro Tebe nic, nesnědlas špenát, tak nic nedostaneš“. Usmála se maminka. Malá Editka jí zatahala za sukni. „Ale mami, víš, že ho nesnáším, tak proč ho pořád děláš?“ „Protože tatínek ho má rád. A kromě toho je zdravý. A pusť mi tu sukni.“ Místnost prozářil další blesk a obě se k sobě instinktivně přitiskly. „Jdi radši vyhlížet tatínka.“ Editka odběhla zase k oknu. Z výšky padesáti metrů shlížela na rozbouřené moře a marně se snažila zahlédnout skrz provazy vody dopadající na sklo otcův „koráb“, jak mu doma přezdívali. Místnost naplňovala vůně masa a koření a příjemné teplo vyzařovalo i z okna, z nějž se Editka dívala. Ani ona, ani její maminka netušily, že ve stejném okamžiku se tatínek dívá na tento zářivý bod uprostřed tmy a vzpomíná na ně. Na milovanou ženu, teplou večeři a rozvernou dcerušku. V tomhle pořadí. I ve své situaci se musel usmát, když si to uvědomil. Před pár minutami jedna velká vlna hodila jeho loď na skálu a on se teď marně snažil doplavat ke břehu. „Sakra, a zrovna dneska, když byl úlovek větší než jindy“. Těšil se, jakou budou mít obě radost. Jak vše ráno prodá na trhu a bude jim oběma moci něco koupit. Heleně perly, umělé samozřejmě, ale tak moc se jí líbily. A Editce? Editce nějakou sladkost, nebo možná tu červenou sukýnku, co si vyhlédla minulý týden. „Škoda. Budete mi obě chybět.“ Byl právě uprostřed modlitby, když i jeho odhodila další vlna na skálu jen pár metrů od břehu.
|
|
|