|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Mám pocit smutku s podzimem a neříkej,že zase bude jaro. Vždyť tohle léto mi tak málo dalo.
Ctěla jsem smát se, bláznit, tančit, křičet do světa, že připadám si jako zakletá. Že je mi krásně, že zase můžu žít, že na co podívám se to všechno můžu mít. Byla jsem sťastná se svým zakletím, jen vztáhnout ruce, křičím-poletím.
A místo toho zas mě čekal pád, ne tohle nemělo se stát.
Neměla jsem věřit slibům přece vím, že jsou jak z papíru. Že rozdáváš je na potkání a že jsou Tobe šité na míru.
A kolik váží ty Tvé sliby? Vždyť je to k smíchu... ...ani gram. Jo,uměl jsi mluvit to je pravda. Když povídals mi jak jsi sám. Že jsi sám a čekáš na mě, až Tvoje zítřky rozjasním.
A vidíš,po tak krátké době mi z Tebe zůstal jenom stín.
Snad jsem to měla tušit, že jsi sedmilhář, když pokládal jsi hlavu na polštář a šeptal slůvka co zněla mi tak cize. To nebyly mé sny, to byly Tvoje vize.
Ty hleděl jsi tam, kde nedohlíd můj zrak, ne tohle nemělo se stát.
A proto neříkej, že zase bude jaro. Vždyť tohle léto mi tak hodně vzalo.
|
|
|