Otevřel okno a skočil.

   Autor tohoto příběhu důvěřuje duševním schopnostem svých čtenářů, a proto si dovolil zahájit toto vyprávění poněkud strohou větou, ze které však může inteligentní jedinec vyvodit několik poměrně přesných závěrů ohledně dalšího směřování příběhu a jeho hlavního hrdiny. Použitelných indicií se nabízí více.

   Předně je tu vlastní obsah věty, která čtyřmi slovy předestírá nezvyklou, ale stále častější situaci, kdy blíže neupřesněná osoba pocítí nesnesitelný tlak jakoby svírající tělo a duši. Nemůže se nadechnout, dusí se v uzavřeném prostoru vlastní existence a otevře tedy okno. Ne však proto, aby hlubokým nádechem vyhnala z hlavy zkažený vzduch bezútěšných myšlenek, nadechne se jen zlehka, povrchně, jako člověk, který tuší, že moc vzduchu už stejně nebude potřebovat.

   A skočí.

   Není důležité vyjmenovávat všechny příčiny, které spojily své potměšilé síly při destrukci tohoto konkrétního člověka, bylo jich prostě příliš mnoho na ještě nedospělého muže, a tak zatoužil po návratu do blažené nicoty. Skočil a doufal, že tím vše skončí. Jeho život. Jeho utrpení. Jeho naděje, která beztak jen prodlužovala bezmocnou agónii.

   Povídka končící po první větě by ovšem byla až nemravně krátká. Je sice možné, že se autor chystá blíže osvětlit příběh, který tak tragicky skončil, prostřednictvím retrospektivy. Ale skok z okna nelze vzít zpět, stejně jako nemá smysl pátrat v hlubinách podvědomí po drobných krůčcích, kterými sebevrah ustupoval až na sám okraj bytí, a tak je nutno sáhnout po jiném vysvětlení – mladému zoufalci se jeho úmysl prostě nezdařil a ta všední truchlohra pokračuje.

   Nechtěl nikoho vydírat teatrálními gesty a opravdu nestál o ničí skutečný či společensky předstíraný soucit. Pouze jeho mysl podlehla náhlé touze po nevědomí a využila první šance, jak tuto ďábelskou vášeň uspokojit. Šance to ovšem byla v případě tohoto sebevraha velice mizivá, protože pro zdárné ukončení vlastního života je třeba vyhledávat vyšší stavby, než je dvoupatrová budova místního gymnázia.

   Jeho spolužáci se nahrnuli k oknu, ke kterému ho během dvou let dostrkali, aniž by použili hrubou fyzickou převahu, či se ho jen dotkli. Nevyužili při tom pečlivě utajovaných telekinetických schopností, i když jejich myšlenky významnou roli při tomto pohybu hrály. Zlomyslné myšlenky, které se staly slovy, ač si to nezasloužily.

   Stejně zlomyslnou náhodou zůstala jejich oběť ležet na zádech. Když se tedy pomalu rozptýlil jiskřivý oblak, který při dopadu zahalil zrak toho velmi mladého muže, trpce zjistil, že s hlavou dozadu zvrácenou hledí přímo do tváře svým nakonec úspěšným pronásledovatelům. Hlavy v okně vzrušeně poskakovaly a poštěkávaly jako smečka pachem krve zblázněných psů.

   Sebevrah si uvědomoval krutou ironii tohoto okamžiku, a tak raději zavřel oči. Nemohl však neslyšet ty výkřiky, které se bez konce rozléhaly místy, kde už nezbylo nic než skomírající pud sebezáchovy.

   „Fakt skočil…“

   „…že je mrtvej…“

   „…koukal se a pak zavřel…“

   „…chvilku živý, než…“

   „…není to přece tak vysoko.“

   Sebevrah se snažil ignorovat ranně mužné hlaholení i hladké dívčí hlasy a především potlačit slzy, které se draly na tvář přes zdánlivě pevně zavřená víčka. Jejich původ nespočíval ani tak ve fyzické bolesti, kterou také cítil, ale v bezvýchodnosti jeho nynější situace. Kolik usmátých rozhovorů k němu dolehne skrz zavřené dveře a kolik trapného ticha se rozhostí po jejich otevření! Nejstrašnější však bude ta náhlá ohleduplnost…

   Raději se soustředil na méně palčivé rány těla. Nejvíce utrpěly nohy a pravé rameno. Pokusil se jemně protáhnout, aby přesněji určil povahu a závažnost svých zranění. Hlasy o osm metrů výše tak definitivně utvrdil v názoru, že pokus o sebevraždu skončil neúspěšně. Nebo naopak úspěšně, možností jak tento čin posuzovat je více a není úkolem tohoto příběhu je hodnotit.

   Dál ležet na studené zemi nemělo cenu. Muž v sobě posbíral zbytky vůle a rozhodnosti, které měl použít v době, kdy ještě mohly jeho osud nějak změnit, a pomalu, s bolestnou grimasou v  obličeji vstal. Nohy se mu chvěly, ale byly ho schopné nést, a tak zády k napjatým divákům odcházel pryč od zválené trávy, otevřeného okna a těch zvířat v něm.

   „Vstává…“

   „…se podívat, on už…“

   „…třeba má nějaký vnitřní…“

   „…kam jde?“

   (Ne)úspěšný sebevrah nechal změť hlasů za sebou, ale před inteligentním čtenářem zůstává poslední problém – odpovědět na otázku, která byla nastíněna v názvu příběhu a nyní opět zazněla: Kam jde? Snad mu tuto takřka detektivní úvahu, která se nezabývá žádným zločinem, nepovažujeme-li ovšem neschopnost vzepřít se tyranii hlouposti za zločin, pomůže uzavřít malá nápověda.

   Nedaleko gymnázia procházela městem poměrně frekventovaná silnice.