Promiňte, paní, kdo jste?
Moje žena
mi napsala hned aspoň na řádku:
miláčku, dojeli jsme včas,
jsem unavená,
ale v pořádku,
ví totiž, že se o ni bojím,
že nespím, snad u okna stojím
a čekám, až mobil z rukávu
vysype od ní esemesku.
Neodhodila za hlavu
jak ošoupanou gramodesku
slib,
že než půjde spát,
zkusí mi krátce zavolat,
protože i v prostřed veselí
tuší, že kdesi za lesy v mé posteli
se roztahují stesk a touha po ní,
i ráno napsala mi: “vstávej, káva voní,
i když jsem daleko,
piju ji v duchu s tebou jako doma”,
protože ví, že bych se nejspíš pomát
vědomím, že na mě zapomněla
a užíral se myšlením, co právě dělá
tak tajného a krajně nezbytného,
že kvůli tomu nemá chvilku pro milého,
poznala už, jak bolestně a zdlouhavě
se hubí takový brouk ve hlavě,
zavrtá-li se do tkání a kůže
jejího miláčka a muže
i jaká se pak za to platí cena.
Je to má hodná milující žena,
tak už mi prosím neblokujte linku,
bude mi volat zase
za chvilinku.
|