Tam, kde dřív hřměl, kmet sní sám, tich. Vlas zvad´, zšed´, zříd´, i vous mu zplih´. A dme se břich.
Tak stih´ ho syn a jal se klít (nu, cloum´ s ním hněv; nad to jest zpit), řve, chřtán jak břit:
"Jsi kůň! Jsi hňup! Jsi bloud a plaz!" "Kuš, nech mne už! Ach, blesk tě sraz či zlom si vaz!"
- král Jan, syt jha a pln chmur dí. Však v pouť jde zas, ač vztek jej rdí. Svár žluč mu mích´.
Náš rek sláb, stár, i rád by Grál, by pil z něj a tak zdráv prch´ z már. Kéž přán mu zdar!
Skrz strž a brod a step i hvozd, kde šír luh, lán, i tam ctný host. Dál pro ten skvost!
Tu viz sluj; tma; v ní běl sta lbí a Grál! Však král stvůr, Tchoř!, tu dlí! Teď Bůh buď s ním!
Leč král, slep, hluch, v kel šel i čich. Ha, Tchoř má pech! Král v krk jej pích´; běs mře, až chcíp´.
A slyš! Kde v dál zlá stře se říš, kam bys jen sáh´, snad o píď výš, zří skvět se číš!
Jan po ní hmát´ a dal si hlt. Hle, hned zmiz´ hrb; chrup, sval jak chrt, ta tam je smrt!
V hrad chce se brát - leč čpí z něj smrad! A princ, jsa srab, síp´, vzlyk´, a pad´. (nešť, byl to had!) Toť hry té mat!
Ba, byť kmet chud a vetch, vždy střez se hold mu vzít. Jen pak máš čest!
|